Že opera nemusí být zábava pouze pro dospělé, se snaží dokázat nová hra Národního divadla Brno Kocour v Botách. Příběh o prohnaném kocourovi, který nešťastnému ševcovskému učedníkovi obstará hrad i ruku královské dcery, opatřil hudbou Jiří Teml. Nejedná se o skladatelovu jedinou dětskou operu, v současné době má na svém kontě již tři – Císařovy nové šaty, Čert a Káča a právě Kocoura v botách. Ačkoliv opera vznikla již roku 2008, byla autorem přepracována a roku 2016 uvedena v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Libreto sepsali Jan Tůma a Eliška Hrubá Toperczerová. Pohádkovou operu na motivy známého příběhu uvedli inscenátoři poprvé v pátek 23. března v divadle Reduta.
Knihami obestavěný Vypravěč v podání Tadeáše Hozy si krátí bouřlivou noc čtením oblíbených pohádek. A pro tu dnešní plískanici si vybral příběh o mazaném kocourovi, který se rozhodl přelstít nejen obra kouzelníka, ale i francouzského krále. Od samého počátku je zřejmé, že režie Marka Mokoše záměrně balancuje na hraně tradiční líbivé pohádky, a přitom zůstává věrna estetickým ideálům moderního brněnského divadla. Výsledné pojetí je takřka snové – na pódiu figurují tradiční pohádkové prvky, ale nad vším jakoby se vznášela bizarní a groteskní aura. Tento dojem umocňuje také scéna sama – potemnělý dům, blikající zářivky, trůn obra v podobě ruky, hudebníci v kostýmech z 18. století, které je potřeba na začátku představení natáhnout velkým zlatým klíčem – to vše dohromady pomáhá od samého počátku nastolit žádoucí atmosféru. V tomto ohledu si obzvláštní pochvalu zaslouží světelné a zvukové efekty. Ať už se jedná o déšť, hromy a blesky za okny Vypravěčova domu, nebo děsivé zvuky obklopující okolí obrova hradu.
Také kostýmy dále umocňují velmi specifickou náladu inscenace. Zatímco Vypravěč v nočním úboru nebo švec František v nepadnoucích kalhotách jsou ještě docela tradiční, vyřádil se scénograf a kostymér David Janošek především na kostýmech tanečnic. Výtečným příkladem jsou některé sukně, které vypadaly spíše jako náznak kruhové spodničky než skutečné oblečení. I zde se projevovala vůle inscenátorů jít kousek dál za horizont tradiční dětské pohádky. Nejednalo se ve své podstatě o nijak zásadní zásahy, přesto bylo znát, že režijní uchopení obohatilo dílo o další funkční aspekty.
Ruku v ruce s povedeným vizuálním stylem šla hudba Jiřího Temla. Křehká melodická linka zvonkohry, zahájila představení. A podobně jako se v díle objevovaly atypické vizuální prvky, tak zaznívaly i nečekané souzvuky do jinak tradiční melodiky. Skladatel využil tradičního hudebního jazyka, a přesto se jím nenechal svázat. Ze samého začátku představení připomínaly některé pasáže klavíru tematicky částečně příbuzné Loutky Bohuslava Martinů. Je však také třeba mít stále na paměti, že se jedná o představení určené pro děti. Autor ovšem nesklouzává k laciným melodiím a jednoduchým harmoniím, naopak hovoří příjemným, kultivovaným, a přitom současným hudebním jazykem. Je třeba zmínit, že všechny zvukové efekty vycházely z reproduktorů, a to včetně zvonkohry. Živou hudbu tvořil pouze klavír a zpěváci. O dirigování a hudební nastudování se postarala Valéria Maťašová.
Ze všech herců a zpěváků zaujal nejjasnějším projevem Tadeáš Hoza v roli Vypravěče. Role Kocoura se zhostila Veronika Hajnová-Fialová. Po většinu času nebyl důvod k výhradám, občas však díky specifické barvě hlasu v kombinaci s výrazným vibratem byla srozumitelnost zpěvu nižší. Což je u dětské opery problém. Naštěstí se v opeře vyskytuje značné množství mluveného textu, který většinou osvětluje, co se na pódiu odehrává. Zpěvy Dětského sboru Brno je také třeba pochválit. Temlova hudba občas obsahovala těžší nástupy, přesto mladinký sbor odvedl velmi dobrou práci. Přihlédneme-li navíc k nižšímu věku účinkujících, nezbývá než tleskat.
Pokud bychom však měli vybrat nejefektnější prvek opery, bude to bezesporu choreografie. Ať už se jednalo o ztvárnění dupajícího vojska, úklid hradu pro nového pána, tanec při příjezdu krále – vše bylo detailně promyšleno, a přitom provedeno s lehkostí, která je u mladých tanečnic obdivuhodná a rozhodně ne samozřejmá. Také hlavní postavy měly svá charakteristická gesta a figury, které odlišovaly jednoho od druhého.
Zůstává však otázka, jak se to líbilo dětem? Troufám si tvrdit, že dílo má potenciál být skutečně prvním krůčkem na cestě malého milovníka opery k dalším a rozměrnějším dílům. Je moc dobře, že se herci a zpěváci neostýchali jít přímo k divákům, půjčovat dětem rekvizity a vůbec s publikem komunikovat. Neúnavné tleskání dětí tedy nakonec rozhodlo – pohádka Kocour v botách má nepochybně šťastný konec.
