Hrdinka – Alice není nikdo jiný než stará dobrá Carrollova Alenka, v titulu nazývaná svým originálním jménem, neboť libreto (Anne Daschkey a Sjaron Minailo) je v angličtině a představení je titulkováno – se na scéně vyskytuje hned trojmo. Prolíná se tak realita občanského života, v němž je Alice úspěšnou herní vývojářkou, a psychická realita, v níž se prosazuje jako nespoutaná anima a současně jako věčné „vnitřní dítě“. Kdy je kým a nespí náhodou, když žije, a neměla by spát, aby mohla žít, a co má a co ztrácí, když je tou či onou a může být tou i tou? Opera má děj, ale nikoliv jednoznačný konec, po hodině a půl bez přestávky je ještě dlouho o čem přemýšlet.
Představení je úchvatnou podívanou. Rocc, který je zároveň i autorem scény a spoluautorem kostýmů, si dal záležet na vizuální složce, využívá lesklých povrchů podlahy a velikého zrcadla, které dominuje pódiu, k odrazovým efektům, přibírá i barevná světla, zadní stěny otočných dílů zrcadla se mění v projekční plochy a videoprojekce (Lukáš Medek) je součástí děje i inscenace. V titulní roli se na jevišti potkávají tři interpretky – operní pěvkyně Tereza Merklová-Kyzlinková ztvárňuje solidní, pravidly komerčního světa se řídící vývojářku, „alternativka“ Gabriela Vermelho je v opeře za pudovou feminitu, v dětské roli je obsazena Julie Šebestová. Podstatné je, že opera i inscenace jsou zjevně výsledkem mnohavrstevné spolupráce lidí, kteří se navzájem znají, a znají i kontexty svých aktivit, což se promítá nejen do koncepce některých rolí (konkrétně svěřených Gabriele Vermelho a Janu Mikuškovi), ale také do volby hudebního materiálu, jeho zpracování a do obsazení doprovodného ansámblu, v němž je vedle klavíru, akordeonu, kytary, violoncella, dvou fléten a pozounu ještě preparovaný klavír a početná skupina bicích (autorem hudebního nastudování je Ondrej Olos).
Je určitě dobře, že se na tuzemskou divadelní scénu vrátil Rocc a že mu ND Brno svěřilo práci na opeře, která mu typologicky zjevně vyhovuje, ba ho inspiruje. A je také dobře, že samotné téma je z herní oblasti – počítačové hry jsou umění, avšak je to umění, které musí být zároveň „marketingově aplikovatelné“, jak říká Rocc. Do marketingové sítě jsme ovšem vtahováni i my, diváci. Nechápu například, proč je Alice in bed prezentována jako thriller, dokonce i recenzenti ji tak nahlížejí. Alenka 2 v podání Gabriely Vermelho se sice přesvědčivě vtírá z hlubin nevědomí, ale je zároveň dospělejší nejen nežli malá Alenka, ale i nežli „rozumná“ Alenka 1, zmítající se v pasti konvencí a vlastní ješitnosti. Ostatně jediná Alenka 2 si vystačí jen sama se sebou a svým kvintonem, zatímco Alenka 1 potřebuje ke své identitě tým (skvěle obsazené pěvecké kvarteto) a Alenka-dítě průvodce či ochránce v podobě pantomimické postavy Králíčka (Otakar Blaha).
Kdyby dokázala současná opera vypadat tak, aby byla s to marketingově obstát a nemizet z repertoáru po premiéře a několika málo reprízách, nemohli bychom si přát nic lepšího, a i to je podnět k zamyšlení. Alice in bed je v tomto směru příslibem, na který – vzhledem k jazyku libreta – zjevně spoléhají i tvůrci. Kéž to vyjde jim, i opeře, potenciál na to má.
Psáno pro: HARMONIE 7/2014
