Oslava Bedřicha Smetany uchvátila mladé umělce v brněnském prostředí. Nejen že mužský sbor Ústavu hudební vědy FF MU Láska opravdivá (umělecký vedoucí Jan Špaček) postupně zařadil do svého repertoáru desítku obtížných sborů, i JAMU se rozhodla pro svá absolventská představení v novém Divadle na Orlí nastudovat dvě nejhranější Smetanovy opery – Prodanou nevěstu (premiéra 23. března 2013) a svým charakterem na ni navazující Hubičku. K nadcházejícímu výročí předního českého skladatele byla uvedena i na jevišti J. K. Tyla v Plzni opera Tajemství , v rámci Smetanovy Litomyšle Dvě vdovy (ND) a v Operním týdnu v Kutné hoře Dalibor (s Evou Urbanovou a italským tenoristou Lucianem Mastrem).
Opravdu neobyčejným zážitkem se pro mě stalo pojetí Hubičky operní dílnou VCHOD (premiéra 3. června 2013). Režiséři Tomáš Studený a Marek Mokoš zde experimentovali s výrazovými prostředky pěvců a z „naivního konfliktu“ rozvinuli vesnické psychologické drama. Intimita vztahů byla umocněna výraznými škrty a snad nejkomornějším hudebním pojetím (dirigentka Ema Mikešová ). Orchestrální sazba byla nahrazena pouze klavírním doprovodem (Richard Pohl ), který syrově odkrýval skladebné techniky díla a nechal zároveň posluchače plně vnímat drama jinak komické opery. Celkový dojem dotvářela i zajímavě zařazená (povahou tragičtější) předehra ke druhému dějství na úvod celé opery.
Z hlediska výtvarného řešení dokonale korespondovala prázdná scéna s režijním pojetím. Dle vyjádření scénografa inscenace Tomáše Pilaře : „Logika scénického prostoru vycházela z potlačení hranice mezi hracím prostorem a hledištěm. Sedačky byly postaveny do tvaru arény, aby měli diváci herce doslova na dosah ruky. Jeviště bylo členěno jen sedmi starými lidovými židlemi (charakterizovanými jako postavy, kterým náležely), které představovaly intimní prostor každé z figur. Dynamika prostoru směřovala k „srdci scény“ – malému kruhu z kamenů, které v akci odkazovaly k fundamentálnímu charakteru zvyků, tradic a kultury venkovského života. Tyto kameny, následně zavěšené na režných provazech a rozhoupané, v druhém obraze dynamicky vytvářely prostor lesa. Barevnost inscenace se inspirovala zimní scenérií barev dřeva, podmračeného nebe, zmrzlých červenohnědých šípků a měla za cíl vytvořit neokázalý půdorys pro existenciální myšlenky provázející základní dějovou linii.“ Kostýmy přírodních materiálů a vzhledu prostých lidových oděvů 19. století bohužel skýtaly malý nedostatek v jejich vzájemné soudržnosti u Barče (Marta Reichelová ) s červeným velkým šátkem (kyjovským turečákem) a Lukáše v českém kroji (připomínajícím písecký!) tančícího slovácký verbuňk. Jediné míchání těchto tradic ve mně nezanechalo dobrý dojem.
Představitelka Vendulky (Lucie Kašpárková ) mě velice příjemně překvapila lyrickým zakotvením svého dosavadního výrazu a Roman Hoza jako Tomeš společně s Lukášem (Lukáš Hacek ) byli přesvědčiví i ve vypjatých zpěvních pasážích. Hudební fakulta JAMU se tedy opět má čím pyšnit!
Bedřich Smetana: Hubička, libreto: Eliška Krásnohorská, námět: Karolina Světlá, dramaturgická úprava: Tomáš Studený, Ema Mikešková. Režie: Tomáš Studený, Marek Mokoš, scéna a kostýmy: Tomáš Pilař, dirigentka: Ema Mikešková, klavír: Richard Pohl. Vendulka: Lucie Kašpárková, Lukáš: Lukáš Hacek, Paloucký: Aleš Procházka, Martinka: Radka Hudečková, Tomeš: Roman Hoza, Matouš: Aleš Janiga, Barče: Marta Reichelová. 3. 6. 2013, Divadlo na Orlí, Brno.
