Johohohe! Potkali jste na moři koráb, plachty krvavě rudé, černý stěžeň? Na vysoké palubě bledý muž, pán lodi, bdí bez ustání. Fiú!
Čtvrtá opera Richarda Wagnera byla Janáčkovým divadlem uvedena po dvaceti letech v rámci oslav dvojitého výročí autora. V roce 1993 ji pro Brno inscenoval Bruno Berger-Gorský, který se v minulé sezoně opravdu režijně nevyznamenal nastudováním Mozartova Dona Giovanniho . Dramaturgicky byla nejspíše volena jako jedna z méně náročných (i posluchačsky) wagnerovských oper s předpokladem, aby ji soubor NDB mohl nastudovat bez větších kolizí. Jak se již píše v kritikách na první provedení u nás v časopise Lumír z roku 1856 „Holländer jest srozumitelnější a přístupnější pro laiky, nežli Tannhäuser a Lohengrin, a oplývá mocnými efekty “. Roli Senty nejprve přijala sólistka Metropolitní opery Janice Baird, která v Brně před časem zpívala hlavní roli v Elektře , ke které si zpětně dovolím říct, že pěvecky i výrazově výraznější byla Andrea Kohútková jako Chrýsothemis. Marketingový tah vedení opery, aneb „hvězdné představení se sólistkou MET“, ovšem u Holanďana nevyšel. Během zkoušek byla totiž Baird nucena snad ze zdravotních důvodů tuto inscenaci opustit a na její místo byly postaveny Szilvia Rálik v alternaci s Ivetou Jiříkovou .
Nutno dodat, že tato situace (nebyla NDB nijak vysvětlena) nastala až po prověrce, tedy necelé dva týdny před premiérou, kterou odzpívala Szilvia Rálik . Tato skvělá maďarská sopranistka zpívá stejnou roli i v Maďarské státní opeře, pro kterou vznikl i záznam stanice MTV. Má velké zkušenosti s dílem Wagnerovým (Lohengrin , Mistři pěvci norimberští ) i Richarda Strausse (Elektra , Salome ), v NDB hostuje i v roli Turandot. Role Senty v jejím podání nebyla tolik sentimentální a lyrické povahy, spíše se ve výrazu ukázala jako mírně odcizená, temperamentní a charismatická. Pěvecky rozhodně převýšila i Franka Bleese v roli Holanďana, především ve třetím dějství, kdy se Bleesovy možnosti začaly vyčerpávat. Charakterem byl ovšem obsazen do titulní role nadmíru vhodně, jak už se ukázalo ve Státním divadle ve Schwerinu. Sboru NDB režie velice svědčila (veselí námořníků) a pěvecky opět exceloval. Zvuk orchestru, vedeného Jakubem Kleckerem, zněl nad očekávání skvěle mohutně a expresivně.
Trojlístek inscenátorů Roman Polák (režie), Pavel Borák (jednoduchá scéna) a Peter Čanecký (civilní kostýmy) na začátku tohoto roku společně vytvořil i Rossiniho Lazebníka sevillského pro Bratislavu, jehož vyvýšenou plochu přenesl jako hlavní princip výpravy prvního dějství i do Holanďana. Dalandovu loď tvořily pohyblivé desky, které se chůzí námořníků dle potřeby pomyslně rozhoupávaly vlnami. Artistický výkon pak předvedl zdatný Petr Levíček (Dalandův kormidelník), který na těchto deskách vyšplhal na stožár a odzpíval svou árii. Holanďanova loď připlula jako černý kvádr stažený pruhy gumové látky, které se staly stěžejním materiálem pro nadcházející dva obrazy. Daland (Jiří Sulženko ) svůj nově nabytý majetek táhl v kufrech a jeho postava se vyznačovala určitou materiální bipolaritou k ideálům jeho dcery. Autoři využili možnosti Janáčkova divadla a pro druhý obraz vytvořili na šikmě schéma Dalandova domu ve formě tkalcovského kolíkového stavu pomocí zadního vozu. Mírně sice popřeli myšlenku spřádání „nití osudu“ na kolovrátku, o to lépe ale zapojili do práce přadleny (Mary Jitka Zerhauová ), které vyjadřovaly svojí chůzí po pruzích pohyb létajícího člunku. Průchody mezi nataženými pruhy se staly nejobtížnějšími ve scéně Senty a Erika (Ivan Choupenitch ), i proto byly v následných rozmluvách Senty s Holanďanem postupně sklápěny statisty. Zajímavě byla ztvárněna posádka černé lodi, tedy zvláštní bytosti oděné v bílé a černé ve strašlivém pohybu v lodi a po scéně. Po Holanďanově vykoupení smrtí Senty se dle původních scénických poznámek objevily jejich zlaté odlesky v dáli jeviště. Bludný Holanďan se stal jednou ze tří nejpodařenějších produkcí brněnského operního domu a zaslouží si velkou pozornost. (Psáno z premiéry 27. 10. 2013.)
