Bruselská královská opera prožívá těžké časy. Vzhledem k úsporným opatřením se některé již oficiálně oznámené inscenace neuskuteční a vzhledem k nutným interním restaurátorským pracím se opera dočasně stěhuje do různých objektů evropského hlavního města a jak to tak vypadá, asi na celou sezonu. Přesto opera odstartovala s nebývalým elánem. Za jeden měsíc představila tři různé inscenace ve třech různých lokacích. Po Donizettiho Nápoji lásky uvedla první operu britského skladatele Thomase Adèse Powder het face a do třetice málo známou operu Gaspare Spontiniho La Vestale.
Kdyby měl Brusel tři vhodné operní scény jako stejně velká Praha, tak by to nemohl být žádný velký problém, jenže Brusel má jen jeden operní dům a tak se hrálo v královském cirkuse. Tedy nejedná se o žádnou stanovou konstrukci, ale o velký zděný cirkus ‚de luxe‘, avšak cirkus zůstává cirkusem, včetně kruhového půdorysu bez orchestřiště a postraních vchodů a včetně akustických poměrů vhodných tak pro cirkusové trumpety.
Gaspare Spontini (1774-1851) byl ve Francii naturalizovaný Ital a v jeho době známá osobnost, zejména díky La Vestale, která měla po své premiéře v Paříži roku 1807 velký úspěch, libreto bylo přeloženo do několika jazyků, v Bruselu se hrála francouzská verze. Potom se ale tato opera úplně vytratila z repertoáru a až v roce 1954 se znovuobjevila v La Scale s Marií Callas v hlavní roli a v režii Luchina Viscontiho. Faktem je, že se La Vestale pod vlivem Glucka stala předzvěstí „grande opéry“ a Rossini, Wagner (operu sám dirigoval v roce 1844) a hlavně Berlioz byli nadšeni. A kdyby měl Spontini, který byl velmi obdivován Napoleonem, přívětivější povahu, tak by byl jeho úspěch mnohem delšího trvání.
Na mě a ani na premiérové obecenstvo hudba Spontiniho dojem neudělala, asi i díky zcela nezdařilé inscenaci, převzaté z pařížského Théâtre des Champs-Élysées. Francouz Éric Lacascade je divadelní režisér s jistými úspěchy v Avignonu. Tohle byla jeho první operní režie, které nás mohl raději ušetřit. Chvílemi jsem si připadal jako v dobách socialistického realismu, to když se početný sbor v choreografických kruzích točil kolem hlavních postav, jako dělnická třída kolem Stalina. Jen na holích sboristů chyběly rudé prapory. Na někdy až úsměvné tančení bylo místa dost, výprava, až na pár lavic, stolů a jakési konstrukce, kde měla zemřít Julia, téměř neexistovala.
Ještě, že tu byli interpreti, i když celé představení nemohli zachránit. Orchestr opery – nikoliv svoji Academii Montis Regalis – řídil Alessandro De Marchi, který stál zády k orchestru jako v 19. století. De Marchi měl zdařilé hudební provedení zcela pod kontrolou. Zná orchestr opery dobře ze svojí dřívější spolupráce s bruselskou operou. Složitější to měl s četnými sborovými partiemi. La Vestale je známá ve dvou verzích, italské a francouzské. „Ano a pak ještě existuje originální francouzská verze bez baletů,“ doplňuje De Marchi. „Francouzi měli řadu připomínek a Spontini musel původní partituru dost upravit. Rozhodl jsem se pro kombinaci původní verze s první tištěnou verzí z pařížské knihovny.“ Ze sólistů na sebe upoutali zejména Yann Beuron (Licinius) a francouzská sopranistka Alexandra Deshorties (Julia). Deshorties sice nevyniká takovou vokální bravurou jako kdysi Callas, ale dala své Julii přesvědčivý charakter na pevném hlasovém základě.
Tato produkce se sice vůbec nepovedla, ale je přece jen dobré si jednou za čas připomenout zapomenutá díla operní historie, i když si lze pořídit nahrávku z milánské Scaly s Mutim.
