Letošní hudební sezona v Belgii je věnována Leoši Janáčkovi shodou okolností, protože skladatelovo devadesáté výročí jeho úmrtí bude až příští rok. Opera Flandry zahájila svoji sezonu v Antverpách velmi zdařilou inscenací Věci Makropulos, nedávno uvedlo bruselské divadlo Kaaitheater scénickou úpravu Zápisníku zmizelého a nyní programuje královská opera v Bruselu Příhody lišky Bystroušky.
Janáček byl věrný čtenář Lidových novin, tam také našel zprávu o zmizení vesnického mladíka Janíka s cikánskou dívkou Zefkou a v roce 1920 bohatě ilustrovaný příběh Rudolfa Těsnohlídka v moravském dialektu o lišce Bystroušce. Stěžoval si tehdy, že nemá žádný námět na nové dílo a tak četl Einsteina. Jenže jak sám uvedl, relativita času se nehodí ke zhudebnění, zato v liščím příběhu cítil vůni země a samozřejmě v jeho volbě hrála podstatnou roli i Kamila Stösslová. V říjnu 1924 zval svého dvorního překladatele Maxe Broda, kterému se později německá verze moc nepovedla, na premiéru svého, jak sám říkal, nejzdařilejšího díla do Brna. Do povědomí operních fanoušků vstoupila Bystrouška až v roce 1956, díky nezapomenutelné režii Waltera Felsensteina v jeho komické opeře v Berlíně. Úspěch byl tak velký, že Felsenstein byl o dva roky později pozván do Milána, ve Scale zpíval lišáka Luigi Alva, režisér změnil původní sopránovou partii lišáka na tenorovou. Tehdy byla tato inscenace, také pod vedením Václava Neumanna, jen v Berlíně 218krát uvedena!
Vraťme se ale do Bruselu, tam se samozřejmě zvolila původní verze a režisér ihned využil volbou ženských kostýmů a vystupováním dvou sopránů představu lesbického poměru. Také se změnil původní název opery na nevýrazné Foxie!, ono se slovo Bystrouška špatně překládá. Opera je, vzhledem ke zpoždění velké rekonstrukce vlastního domu, nadále ve svém dočasném sídle, v luxusním obrovském stanu. Tam se sice vejde tolik návštěvníků jako v původní opeře, ale technicky nelze vše ideálně připravit. Jednou z vlastností je nadměrně velké pódium. Intendant Peter de Caluwe riskoval mnoho, když pozval k režírování známého návrháře módních klobouků Christophe Coppense. Ten má sice určitou zkušenost s návrhy kostýmů, ale jako režisér se představil poprvé v životě, navíc se postaral také o kostýmy a částečně výpravu. Coppens využil nezvykle velký prostor a umístil na pravou stranu scény bar s televizí, kde byly vidět nejen záběry lišek v přírodě, ale i šoty s Trumpem a Wildersem a vlevo kancelář revírníka, interakce byla nasnadě. Místa zbylo ještě mnoho pro jakýsi polyvalentní prostor, který vyplnila velká skupina adolescentů. Coppens vyloučil zvířecí postavy, žádné lišky, slepice a jezevci, ty byly představeny nadměrně velkými atrapami. Na scéně se pořád něco dělo, někdy ale byla příliš přeplněná, Coppens měl k dispozici 120 komparzů. Tím, že zrušil rozdíl mezi kostýmy lidských a zvířecích postav, což asi byl jeho záměr, vymazal také rozdíl mezi lidmi a zvířaty a to občas působilo trochu zmateně.
Belgičtí posluchači a rovněž hudebníci si museli zvyknout na Janáčkovy nápěvky mluvy, měl jsem dojem, že se to oběma skupinám podařilo. Tím, že režisér nahradil baletní vložky čistě instrumentálními mezihrami, dostal operní orchestr pod vedením Itala Antonella Manacordy šanci se předvést a také ji bezezbytku využil. Co se týče erudice a barvy jako by hrál nějaký český nebo moravský orchestr. Také sólistické obsazení pod vedením amerického barytonisty Andrew Schroedera (revírník) bylo bez slabin. Liščí pár představily mladá Nizozemka Lenneke Ruiten (Bystrouška) a Němka Eleonore Marguerre (lišák). Jmenujme ještě Saru Fulgoni (revírníková), Johna Graham-Halla (rechtor) a Vincenta Le Texiera (Harašta).
„Je to pohádka nebo pravda?,“ ptá se v závěru opery revírník sám sebe, když přemýšlí o věčnosti světa a kolotoče života. Tvůrci této inscenace nedávají žádnou odpověď, posluchač se musí sám rozhodnout.
