Díla Giacoma Meyerbeera významně ovlivnila hudbu 19. století, ale později se začala z jevišť vytrácet. V současnosti je snaha jeho opery průběžně znovu uvádět, a tak není těžké najít v repertoárech předních scén některou z Meyerbeerových oper. Bruselská scéna La Monnaie na závěr sezony obnovila produkci opery Hugenoti z roku 2011. Premiéra musela být kvůli zvýšenému počtu nákaz covidem v souboru odložena, dokonce byl na několik dní pozastaven i provoz divadla. Představení 26. června se naštěstí už odehrálo dle plánu.
Hugenoti jakožto klíčové dílo velké francouzské opery se po světové premiéře roku 1836 stali na dlouho stěžejním operním dílem 19. století, úspěšně se hráli i ve Stavovském, Prozatímním a posléze i v Národním divadle, kde se udrželi až do prvních desetiletí 20. století. Námět je silný – libreto Eugena Scribea zpracovává sice smyšlený příběh, ale zasazený do reálných historických kulis srpna roku 1572, kdy ve Francii vyvrcholily spory mezi katolíky a protestanty masakrem hugenotů během bartolomějské noci.
Pokud jde o samotnou operu, můj dojem se příliš neliší od dojmu z Meyerbeerova Proroka, o jehož berlínské produkci jsem tu psala před nějakou dobou. Člověk prostě poslouchá jedno hudební číslo za druhým, říká si, jak je to všechno virtuózní a těžké, psané jakoby v italském belcantovém stylu, ale marně čeká na skutečné nápady, prostě něco, co by zůstalo v uších anebo co by bylo intimně citové. Vlastně jediným melodickým nápadem je protestantský chorál – a ten si Meyerbeer „vypůjčil“ od Martina Luthera. Ani ze scény katolických spiklenců mnoho nevytěžil. Nepopírám ovšem, že všechno dohromady, spolu se scénografií a pěveckými hvězdami, muselo v určité době a do určité doby publikum oslňovat.
Dnes by se ale Hugenoti museli dramaturgicky upravit, aby byli snesitelnější (v Bruselu je hrají v plné délce čítající přes pět hodin včetně dvou přestávek). Je tu koneckonců nosný příběh Valentiny, dcery katolického šlechtice, jejího snoubence hraběte Neverse a protestanta Raoula, jehož Valentina ve skutečnosti miluje a nakonec dá přednost smrti po jeho boku před svou vírou. Meyerbeerovi ale zjevně šlo o to, mít hodně postav s velkými áriemi, a tak v opeře vystupuje třeba i Markéta z Valois, třebaže její příběh je víceméně další operou, respektive „operou v opeře“. Jeho svět byl zkrátka jiný než ten, který později stvořil Giuseppe Verdi…
Na mne osobně Meyerbeerova hudba působí chladně, postrádá skutečnou citovou hloubku. A stejně vyhlíží i inscenace, pod níž je podepsán francouzský režisér Olivier Py, jenž ostatně režíroval i berlínského Proroka. V Hugenotech aspoň nevložil postavám z 16. století do rukou samopaly a vyvaroval se směšných nelogičností, ale jako by se pořádně nerozhodl, jak k látce přistoupit. Namíchal tedy od všeho trochu – trochu historie, trochu současnosti, trochu symboliky, trochu ironie; na jevišti se dokonce objeví i přidané němé postavy Kateřiny Medicejské a Jindřicha Navarrského, ale je to vše takový mix na první dobrou, nic není důkladně rozpracováno.
Na potemnělé scéně jsou domy vyhlížející jako z plechu, společníci hraběte Neverse jsou v dnešních oděvech, protestanti mají cylindry a dlouhé kabáty, katolíci zlaté pancíře, dámy jsou víceméně v historických kostýmech. Signál k útoku na hugenoty dá rytíř ve zlaté zbroji a bez tváře, který jako by vypadl z nějakého sci-fi filmu, úderem kříže do stolu. Je to banálně názorné, stejně jako postavy s kufry coby nezbytný prvoplánový odkaz na holocaust 20. století. Prostě všechna znovu a znovu se opakující režijní klišé namísto skutečné fantazie.
A přesto stálo za to vydržet – kvůli zpěvákům. Ti se totiž s náročnými party vyrovnali překvapivě dobře, dokonce tak dobře, že po hudební stránce představení v podstatě nemělo slabého místa. Všechny hlasy byly dobře technicky posazené, měly zvuk a lesk a dobře se poslouchaly. A to je u Hugenotů co říct, neboť náročných rolí je v nich docela hodně. Italský tenorista Enea Scola má pro Raoula lehký, ale pevný a zvučný hlas, a třebaže některé z nejvyšších tónů bral víc silou, celkově šlo o úctyhodný výkon. Francouzská mezzosopranistka Karine Deshayes byla oduševnělou a muzikální Valentinou, nizozemská sopranistka Lenneke Ruiten uplatnila coby Markéta brilantní koloraturu. Suverénní byli i francouzská mezzosopranistka Ambroisine Bré v roli pážete Urbaina, francouzský barytonista Nicolas Cavallier jako otec Valentiny hrabě de Saint-Bris a italský barytonista Vittorio Prato jako hrabě Nevers. Coby protestantský voják Marcel oslnil krásným a vyrovnaným hlasem ruský basista Alexander Vinogradov.
Dirigoval Evelino Pidò, pod jehož vedením hrál orchestr bezchybně a kultivovaně, včetně řady efektních instrumentálních sól. Zkušený italský maestro má bezesporu velký podíl na hudební kvalitě produkce a pro Meyerbeera nakonec udělal víc než režisér.
