Operní scéna Městského divadla v německých Cáchách uvádí v posledních létech téměř pravidelně české opery. V sezoně 2013/14 to byla velmi zdařilá Rusalka, o rok později téměř stejně úspěšná Její pastorkyně a v této sezoně padla volba opět na Leoše Janáčka a jeho Káťu Kabanovou. Logická volba, Káťa má s Jenůfou mnoho společného.
Janáček dostal někdy v roce 1918 od ředitele brněnského divadla nabídku tři divadelních her se slovanskou tématikou. Bouře Alexandra Ostrovského se pro Janáčka v Brně dokonce hrála a on si ji nakonec zvolil jako předlohu. Jenže to by nebyl Janáček, kdyby tragický příběh nešťastné Kateřiny převzal ve své původní podobě. Finálně zbyla asi polovina Ostrovského textu a místo pěti dějství pouze tři. Tím dostalo moralizující libreto žádoucí spád a kompaktnost. Dnes nám připadá rozhodnutí Káti vzít si kvůli nevěře život skokem do Volhy jako z říše snů, pokud si uvědomíme, že se zhruba polovina manželství rozpadá.
Premiéra opery v listopadu roku 1921 v brněnském divadle měla velký úspěch a stejně úspěšná byla i zahraniční premiéra o rok později v Kolýně nad Rýnem pod vedením Otto Klemperera ovšem v německém překladu. Inscenace v Cáchách byla sice v češtině, ale bohužel méně zdařilá. Německý režisér českého původu Tibor Torell si teprve dělá jméno, v Cáchách začal jako asistent režie a dostal příležitost i v Deutsche Oper am Rhein. Na Kátě spolupracoval s italským výtvarníkem Pierrem Vinciguerrou, ale jeho výprava se spíše hodí do nějakého lokálního divadla s ochotníky. Po vodě, natož pak po Volze není ani potuchy. Dobře, s vodou se nesmí přehánět ani v operách kde voda hraje důležitou roli, já jsem zažil inscenaci, kdy byla voda skoro na celém jevišti a aby se účinkující nenastydli, byla zahřátá. Tvůrci ale zapomněli na přírodní zákon, že teplo stoupá nahoru a po představení si návštěvníci z druhého balkonu stěžovali, že nahoře bylo asi 30 stupňů Celsia. Výpravu tvořily skalní útvary, vzadu anonymní vchod pro účinkující a po straně průhledná stěna s komparsem. Centrálně a zároveň dost nevhodně umístili nějaký vchod do podzemí se zábradlím. Já si Káťu představuji jako, do jisté míry, emancipovanou ženu, která přemýšlí o vině a trestu v maloměšťáckém městečku, Torell ji představil jako dívku s panenkami. Takže nakonec nejlépe dopadly dobové kostýmy Isabelly Kaiser.
Hudebního nastudování se ujal mladý dirigent Justus Thorau a to byla vydařená volba. Jako šéfdirigent divadla v Cáchách zde řídil řadu produkcí a má s tamním ansámblem dost zkušeností. Symfonický orchestr Aachen hrál, s výjimkou lesních rohů, s pravým hudebním citem, jak si Janáček přál. Dokonce bych řekl, že se snažil o slovanskou interpretaci s umírněným dramatickým výrazem a s akcentem na typické Janáčkovy nápěvky mluvy. V titulní roli zaskočila za nemocnou Bulharku Irinu Popovou sopranistka Anna-Maria Kalesidis a byl to slušný záskok. Také Alexej Kosarev byl nemocný a tak roli Borise převzal rakouský tenorista Bernhard Berchtold, který svým nádherně zabarveným hlasem a vytříbeným hereckým projevem dominoval celému pěveckému obsazení.
