Dva týmy se vypravily hledat jižní pól. Norská výprava cestuje pod vedením Roalda Amundsena, Brity vede Robert Scott. Postupují nezávisle na sobě, je to závod o prvenství. V drsných klimatických podmínkách se muži v obou týmech povzbuzují i hádají, jsou nuceni činit krajní rozhodnutí, čelí pochybnostem, vedou vnitřní monology nebo dialogy se vzdálenými osobami. Amundsenův tým dosahuje pólu jako první, členové britské výpravy na zpáteční cestě umírají.
Autorskému duu Miroslav Srnka (skladatel) a Tom Holloway (libretista) rozhodně nechyběla odvaha, když si takový příběh, nosný sám o sobě dramatickými detaily a tragickou linií, zvolili za téma opery. V dnešní době, kdy dějová linearita dosti spolehlivě každý podobný tvůrčí záměr rozpatlá až na hranici trapnosti nebo nudy! Nicméně šli do toho, projekt promýšleli a pracovali na něm pět let a výsledek stojí za to.
Poznámka, která by měla být pod čarou: jako recenzentka v tomto případě nemohu, a snad ani nechci usilovat o objektivitu, neboť za prvé i mě pohltila široká náruč PR kampaně, která premiéře opery Miroslava Srnky Jižní pól na scéně Bavorské státní opery předcházela (její součástí byl i kvalitně sycený oficiální blog a zvuková instalace berlínského skladatele Moritze Gagerna na téma „zvuky Antarktidy“ umístěná s dvoutýdenním předstihem do vnějšího portálu operního domu) a za druhé je můj pohled hodně ovlivněn pýchou a radostí z toho, že jeden z nejprestižnějších operních domů na světě požádal o nové dílo mého krajana, současného českého skladatele. Na mnichovskou premiéru 31. ledna 2016 jsem tedy jela už rovnou jako na mimořádnou událost.
Libreto i hudba opery Jižní pól tvoří dokonale symbiotický celek zakotvený v představě dvou časově synchronních realit na jevišti. Vše, co se týká britského týmu, se odehrává vlevo, norský tým funguje na pravé polovině scény. Děj může takto probíhat simultánně tam i tam, nebo – zřídka – jen vpravo či vlevo, ale takto podvojně je možno řešit i fiktivní komunikaci mezi oběma kapitány nebo vizemi jejich partnerek. Především však si Tom Holloway i Miroslav Srnka tímto způsobem otevřeli bezpočet variant na prolínání textových i hudebních struktur, jejich osamostatňování, sbližování a podobně. Úkol, který si skladatel koncepcí „duální opery“ vytyčil, nemá obdoby, ale právě takové výzvy Miroslav Srnka, zdá se, vítá a potřebuje. Potřebuje „řešit situace“, čím komplexnější, tím lépe, přičemž jako „řešení“ sype z rukávu stále nové a neotřelé nápady, které mají jedinečný smysl právě jako součást řešení dané situace.
Příkladů by bylo možno uvést bezpočet z průběhu celého díla, takže jen výběrově: opera začíná Amundsenovým sólovým výstupem bez doprovodu, polárník monotónně vyzpěvuje vzkaz morseovkou, po čase Scott na druhé polovině scény dešifruje písmena, pozvolna se zapojuje orchestr. Bezděčně jsem si vzpomněla na Smolkovu operu Sezname, otevři se!, kde je ale rytmizovaná deklamace základním stavebním prvkem, zatímco zde je „pouze“ funkčním prostředkem reprezentujícím dějový detail a (historický) čas jeho konání a v dalším průběhu opery se už nic podobného neobjeví, až na jejím konci v jakési funkci sdělení „game over“. Těžiště Srnkova hudebního pojetí spočívá ve zvukových detailech nebo i rozměrnějších zvukových plochách, orchestr je barevně proměnlivý, na několika místech dokonce vstupuje do narrativní linie tak, že jsem až měla dojem, jako bych nesledovala operu, nýbrž trojrozměrný film – například ve scéně, kde mají pěvci jen pantomimickou akci, nebo v jiné, kde „děj“ nesou jen titulky (libreto je v angličtině, titulky německé).
Inscenační tým režiséra Hanse Neuenfelse respektuje narrativnost díla i sofistikovanost libreta a hudebního zpracování a celek dotváří střídmými prostředky, které ponechávají dramatu detailů příběhu vlastní prostor. Scéna – jejíž spoluautorkou je po boku režiséra Katrin Connan – zůstává během obou dějství nezměněna: bílé jeviště, stěny i pozadí, na němž černý kříž uprostřed symbolizuje cíl i s jeho možnostmi protnutí či míjení. Symbolický je rovněž dělicí práh mezi oběma pětičlennými polárními týmy. Přece jen však v okamžicích, kdy je na scéně aktivní jen jeden tým, mi pojetí druhého, momentálně libretem nemonitorovaného prostoru připadalo občas trochu bezradné nebo nedotažené – jako by byl obsazen, jen „aby se tam něco dělo“.
Nové jevištní dílo si od Miroslava Srnky objednala Bavorská státní opera a hudebního nastudování se ujal její šéf Kirill Petrenko. Britský tým má tenorové role, norský barytonové. V hlavních rolích účinkují Rolando Villazón (Scott) a Thomas Hampson (Amundsen) a se svými postavami se dokonale ztotožňují. V zájmu zpřítomnění dávného příběhu žádají tvůrci po všech účinkujících výrazovou plasticitu, opřenou v krajnostech o zvukovou artikulaci, ale rovněž o hereckou akci. A také – například v duu mezzosopranistky Tary Erraught a sopranistky Mojcy Erdmann – o poměrně náročnou intonaci.
Pýcha a radost: s pýchou jsem do Mnichova jela, s radostí jsem sledovala dvacetiminutové ovace , v nichž se Miroslavu Srnkovi dostalo potlesku nejintenzivnějšího. Jako mimořádnou událost chápe operu Jižní pól mnichovské divadlo a přijalo ji tak i publikum. Všechny čtyři reprízy do konce sezony byly hned druhý den po premiéře vyprodány. Co si přát více? Možná aby Bavorská státní opera přenesla inscenaci i do příští sezony a aby se za ní vypravili i čeští diváci.
