Přesně čtvrt století uplynulo od doby, kdy na scéně Vídeňské státní opery zněla Musorgského Chovanština pod taktovkou Claudia Abbada. Stejně jako tenkrát, tak i v nejnovější inscenaci hostuje Slovenský filharmonický sbor (sbormistr Jozef Chabroň), který ve Vídni účinkuje také v Borisu Godunovi a Tannhäuserovi. Chovanština je monumentální dílo s požadavkem velkého sboru, jakožto nositele výrazu a hlavní idey díla. Spojením dvou sborů (domácího i hostujícího) s celkovým počtem 145 zpěváků vzniká na jevišti masa lidí vytvářející mohutný obraz lidového hnutí, silného svoji odhodlaností a vírou.
V Chovanštině se odráží skladatelův dramatický talent. Dokáže vykrestlit psychologické jádro jednotlivých postav, ale i sílu lidových scén. Středem jeho zájmu je člověk a pravda – realismus patří mezi skladatelova základní kritéria. Z něho pramení místami drsný, naturalistický hudební proud, který se mísí s melodičnou zpěvností. Ta vyrůstá z intonačních základů řeči, podobně jako u Janáčka. Musorgskij pracoval na opeře sedmnáct let, bohužel zůstala nedokončená a pouze v klavírní podobě. Vídenští realizátoři využili k nastudování její orchestrální Šostakovičovu verzi.
Lev Dodin je tvůrcem nekonvenční režie s politickým nádechem. Sleduje Musorgského předlohu a věrohodně vykresluje dění mezi lidem, stejně jako charaktery a osobní příběhy sólových postav. Sbor v opeře (střelci, sektáři a lid) má pro Dodina hlavní úlohu – jeho ústředním motivem je zmobilizování sil a dosažení cíle prostřednictvím povstání. Při práci s obrovským tělesem se mu podařilo dosáhnout maximálního výrazu, ve kterém spatřujeme odvahu a neoblomnost davu na jedné straně, stísněnost a utrpení na straně druhé. Čas, ve kterém se inscenace odehrává není přesně určený. Dodin nezastává aktualizaci ani přísnou historicitu. V jeho pojetí nacházíme minulost v konfrontaci s přítomností v tom smyslu, že nutí diváka k zamyšlení, aby hledal analogii k sobě samému. Jednotlivé obrazy jsou režisérovou reakcí na nacismus, bolševismus i současnou politickou situaci.
Všechny tyto motivy režisér doslova vtěsnal do scény (autor Alexander Borovskiy) – do vysokého trojpodlažního lešení, které má funkci výtahu. Veškerá divadelní akce se děje zde, pouze výjimečně překračuje jeho hranici. Přestože isncenace nevyniká rozehranými výstupy a chvílemi připomíná koncertní provedení, je invenční a symbolická. Pozorný divák jistě hledal a nacházel významy v Dodinově promyšlené poetice. Samotný autorův záměr natlačit účinkující do relativně malého prostoru vytváří obraz utiskované společnosti, jejíž velikost se zhuštěním znásobuje. Lešení hraje po celou dobu několikahodinové produkce. Představuje vězení – lidé jsou uzavřeni ve svém fanatismu, neschopnosti svobodného projevu, v závislosti na panovníkovi. Představuje plynovou komoru – doslova mrazivě působí závěrečná scéna, kdy se za vroucně znějícího chorálu lid svléká a čeká na smrt. Statika výstupu podporuje sugestivnost, která se završuje upálením. Symbol hranice (oranžově nasvíceného lešení) je jasný.
Chovanština dává vyniknout sólistickým postavám. Rozsáhlé a pěvecky náročné party si vyžadují silné dramatické hlasy. Realistický smysl Musorgského tíhne ke skutečnému zobrazení života a hluboké charakteristice duševních pohnutek hrdinů. Příběh moci a úpadku knížete Chovanského nebo rozpor mezi láskou a náboženským přesvědčením Marfy mají u Musorgského vysoký dramatický spád. Režie Lva Dodina a zejména scéna neposkytují velký prostor na inscenování osobních dramat. Kontroverzní reakci vzbuzuje jeho práce se sólisty. Vzájemná interakce jednotlivých postav probíhá jaksi na dálku, s odstupem. Aktéři rozmístění do jednotlivých podlaží zpívají mnohdy několik metrů od sebe, téměř bez očního a fyzického kontaktu. Strohost, chlad, odtažitá komunikace – to vše zahalené do šedočerné scény vytváří ponurou atmosféru. Snad to byl záměr režiséra, nebo handicap scény? Pohyblivé podlaží pohybující se nahoru a dolů ukázalo mnoho zajímavých výjevů davových scén, ale v rámci sólových výstupů postupně unavovalo pozornost. Úspornost pohybu, nevýrazná gestikulace a víceméně statické pózy zpěváků evokovaly divákovi koncertní provedení s přehlídkou krásných hlasů.
Pravdou je, že zvuková úroveň inscenaci dominovala. Prostřednictvím stoupání a klesání podlaží se docílilo zvláštních zvukových efektů, když se zpívalo v různých výškových úrovních. Toto řešení se uplatnilo zejména ve prospěch sólistů, jejichž hlasy tak mohly vyniknout i přes hutnou fakturu orchestrálního doprovodu.
Ten večer rezonovala ve Vídeňské státní opeře zvučná jména. Ferrucio Furlanetto v roli Chovanského naplnil jeviště oduševnělým pěveckým i hereckým výrazem. Zazpíval s ohromným nasazením, technickou jistotou a dramatičností. Jeho kníže Chovanský nebyl plochý ani strohý, jak by se mohlo při takovém typu inscenace stát. Dokázal totiž, i přes omezený prostor k herecké akci, vdechnout postavě život a neskutečně emocionální náboj. Realismus, magnetismus i tragičnost – to vše vypověděl svojí interpretací. Postavu Marfy interpretovala Elena Maximova. Dodin dopřál mezzosopranistce více volnosti a místa k výrazu. Hlubší ponor do role umožnily interpretce výstupy před lešením, které by jinak zanikly (například věštění nebo scény s ochráncem Dossifejem jsou velice působivé). Zpěvačka doslova fascinuje krásou hlasu i dramatického projevu. S naprostou lehkostí zvládla vypjaté pasáže i nitěrná piana, při kterých se tajil dech. Nejbouřlivějí ovace právem obdržel basista Ain Anger jako Dossifei. Tato role mu sedí po všech stránkách. Ohromné osobní charisma z něho doslova sálá a koncentruje pozornost diváka, aniž by „nějak hrál“. Jeho objemný hlasový materiál, barva, technická dokonalost společně s muzikalitou jsou obdivuhodné. Uznání si zaslouží také ostatní interpreti jako Christopher Ventris (Andrej Chovanský), Herbert Lippert (kníže Golicyn) Norbert Ernst (Písař). Výborný výkon podal Sbor Vídeňské státní opery (sbormistr Thomas Lang) a Slovenský filharmonický sbor (sbormistr Jozef Chabroň). Pečlivě nastudované party odrazily krásu Musorgského excitovaných a horoucích zpěvů s klenutou melodikou i rytmickou deklamací. To nejlepší na závěr: dirigent Semyon Bychkov se postaral o nezapomenutelný hudební zážitek. Orchestr Vídeňské státní opery hrál pod jeho vedením dokonale a vystihl veškeré parametry skladatelovy hudby s patřičnou expresivností, barevností, vyhroceným burácením i tajemným ševelením. Doslova pohltil.
