Tramvaj. Dopravní prostředek, ale také společenství lidí sdílejících společný prostor na základě potřeby přesunout se z bodu A do bodu B. Každý nastupuje s vlastními myšlenkami, únavou, zkušenostmi. Za okny jim ubíhá krajina, někdo z cestujících ji zná nazpaměť, jiný je tu nováčkem. Sledování věcí venku vzbuzuje v lidech uvnitř vzpomínky, stesk, rozhořčení a další emoce. Tramvaj je tedy z hlediska dramatického zajímavým materiálem. Vlak nabízí něco podobného, ovšem ve srovnání s ním je cesta tramvají zhuštěnější, což ocení dramaturgie. Linka spojující od počátku 50. let Liberec s Jabloncem nad Nisou v sobě spojuje kvality městské hromadné dopravy a vlaku, protože během necelé půlhodiny projede poměrně různorodým prostředím. Právě tam se před lety zrodila myšlenka básníka Pavla Novotného zachytit zážitek z jízdy touto tramvajovou linkou a myšlenky jejích cestujících. Vybaven nahrávacím zařízením a společností lidí ochotných vyprávět o nejrůznějších věcech, pořídil množství materiálu, který pak porůznu předčítal, vydal tiskem a v roce 2011 proměnil v radiofonickou koláž Tramvestie. V ní se hlasy vypravěčů reflektujících ubíhající krajinu a neřízeně vzpomínajících, co se jim na kterém rohu přihodilo, mísí s hluky vozu, vrzáním dveří a ohlašováním stanic.
17. dubna se na Nové scéně Národního divadla odehrála další kapitola osudů této kolekce, která na sebe nově vzala podobu opery s hudbou Petra Wajsara. Pavel Novotný vytvořil libreto, v němž se jím pořízené nahrávky doplňují se čtyřmi zpěváky a celek rozdělil do kapitol odpovídajících jednotlivým zastávkám linky číslo 11. Čtyři bezejmenné postavy jsou vybaveny odlišnými charaktery: nabručený starší pán, energický mladík, životem protřelá veselá dáma a úzkostná, strhaná mladší žena. V jejich partech se spojují komentáře k ubíhajícímu okolí i náznaky osobních příběhů. Žádnou konvenční dějovou linku pochopitelně opera nemá, ale jisté směřování a témata, která se opakovaně vynořují, tu najdeme. Každý z cestujících jako by si jel po svém, jen občas je něco svede dohromady: průjezd kolem továrny Textilana nebo cesta tramvaje lesem. S postupem času se charaktery postav trochu proměňují a získávají zajímavější rozměr.
Čtveřici zpěváků (Jana Horáková Levicová, Lenka Šmídová, Dušan Růžička, Jiří Sulženko) doprovází komorní verze orchestru Státní opery pod taktovkou Richarda Heina. Důležitou roli hrají natočené hlasy z původní Novotného sbírky, které se z reproduktorů prohánějí jeden přes druhý ze strany na stranu a vytvářejí střety významů, někdy groteskní, což publikum oceňuje smíchem. Marek Bureš, který na sebe vzal režii, design scény i vytvoření videa běžícího po celou dobu za zpěváky, přistoupil k věci minimalisticky. Čtyři charakteristické tramvajové sedačky pro zpěváky a projekce doplněná v několika okamžicích kouřem.
V hudbě se toho naopak děje mnoho. Petr Wajsar je tvůrcem, jak se říká, doširoka rozkročeným. Dokáže komponovat orchestrální skladby, jazz, pop, i zasmyčkované vokální kejkle. A v Tramvestii se rozhodl ukázat, jak rychle dokáže přecházet mezi různými polohami. Hudba jako by se snažila postihnout najednou všechny stránky dění v hlavách cestujících i krajinu za okny. Od minimalistického ostinata přeskakujeme k jazz-rock-funky rytmům, pak k disonantnímu škrábání nebo ke zvuku varhan. Hudba často těží z přirozeného rytmu a intonace mluveného slova, zároveň ale pěvci zůstávají věrni spíše klasickému opernímu rejstříku, z něhož občas vybočí k uvolněnější, skoro popové poloze. Zní to jako snaha reflektovat kaleidoskopický charakter původního materiálu, ale ve výsledku to příliš nefunguje. Místo aby si posluchači hledali vlastní cestu skrze spleť textů, hází jimi hudba z jedné strany na druhou a snaží se urvat posluchačskou pozornost. Hudebně nejlepší jsou ta místa, v nichž se naopak všechny hlasy sjednotí: krátká ambientní plocha při vjezdu do lesa (v libretu je to stanice Nový svět) a quasi barokní chorál krátce před závěrem (stanice Brandl). Přibližně po hodině a čtvrt dojede tramvaj číslo 11 do cíle, hudebníci si do ještě hovořících hlasů zabalí nástroje a opustí orchestřiště.
Petr Wajsar je rozhodně zdatný skladatel, zde si ovšem vybral materiál natolik zahuštěný, že hudební doprovod snažící se s ním držet krok se již nemá kam vměstnat.
