V Hudebním divadle Karlín proběhla 28. 6. 2018 premiéra Verdiho Nabucca. Soubor Státní opery Národního divadla v Praze představil nové nastudování oblíbeného titulu, kterým nahradil „dosluhující“ inscenaci z roku 1993 režiséra Karla Němce. Pro nastudování aktuální inscenace byl osloven úspěšný argentinský tenorista José Cura, který se v posledních letech rozhodl zúročit léta své pěvecké praxe jako režisér. Snad právě Curovy bohaté zkušenosti s nejrůznějšími režijními přístupy jej při inscenování Nabucca vedly k spíše statickému, poklidnému hereckému pojetí, v němž se zpěváci mohli plně soustředit na zpěv. Aby se však představení nezvrhlo v koncertní provedení, zvolil Cura (který se postaral i o návrh scény a světelného designu) spolu se svojí asistentkou a kostýmní návrhářkou Silvií Collazuol velmi výrazné barevné schéma celé inscenace založené na výborně zkombinovaných kontrastních i harmonických odstínech. Do hry barev byly přitom zapojeny všechny scénické prvky – od jednobarevně nasvíceného pozadí až po stylizované kostýmy s jen tu a tam použitými historizujícími prvky. Celá výtvarná koncepce přitom ale měla řadu avantgardních výtvarných prvků, takže zatímco například asyrský velekněz měl „tradiční“ asyrskou mitru a „asyrský“ plnovous, Židé byli oděni do kostýmů se zcizujícími abstraktními geometrickými prvky s celkovým vyzněním odkazujícím kamsi k estetice meziválečného období. Výsledný dojem působil díky až surrealistickým prvkům a hře barev velmi svěže, nicméně historizující prvky a poměrně tradičně zahraný příběh opery zabránil tomu, aby se z představení stala barevná fantasmagorie. Důraz na výtvarnou stránku inscenace se projevil i v práci se sbory a sólisty, kteří spíše než aby na jevišti předváděli dramatické situace, byli aranžování do pozic a formací odkazujících na tradici jevištních živých obrazů. V některých momentech – včetně slavného sboru vzpomínání na Sion – se Curovi rozestavěním účinkujících, ale i určením póz či gest, podařilo umocnit výsledný dojem.
Scéna byla pojata velmi stroze, jako by živé a kontrastní barvy – dle slov režiséra inspirované obrazy Vasilije Kandinského – pro vyplnění scény bohatě stačily. Celé představení se odehrávalo v podstatě v jediné kulise – dřevěné konstrukci, která v prvním obrazu poměrně přesvědčivě navozovala náladu interiéru Šalamounova chrámu a v následujících obrazech se vybouráním částí stěn změnila ve sloupoví drobnými doplňky (trůn atd.) upravované v trůnní sál, zahradu atd. Z dalších výraznějších scénických prvků stojí za zmínku úvodní projekce nápisu vytesaného klínovým písmem do hliněné desky líčícího dobytí Jeruzaléma Nabukadnesarem II. nebo ohnivá jáma, do které jdou na mučednickou smrt Židé v závěrečném obrazu.
Výrazná výtvarná koncepce inscenace v sobě nicméně skrývala i určité problémy. Akcent na jasné a zářící barvy měl za následek, že scéna byla v podstatě neustále plně nasvícena, což v důsledku upozorňovalo na nedostatky zejména v konstrukci ústřední kulisy, která na starověký chrám či visuté zahrady působila až příliš „překližkově“. Stylizace představení v podstatě do obrazů s jen velmi omezeným hereckým projevem rovněž mohla vést k otázce, zda by poměrně málo propracovanému příběhu opery neprospěla spíš snaha dění na scéně ozvláštnit, nebo alespoň na scéně vůbec nějaké dění mít. V tomto případě bude nejspíš otázkou osobních preferencí, zda někomu tento Nabucco přijde jako spíše krásný nebo spíše nudný.
Pěvecké obsazení v podstatě vycházelo z předchozí inscenace Nabucca ve Státní opeře. Martin Bárta má s titulní rolí asyrského krále letité zkušenosti a i při premiéře působil zcela suverénně. Se zvučným hlasem a silou výrazně přesahující kolegy se mohl soustředit na přednes a sugestivně ztvárnit postavu i na relativně omezeném prostoru poskytnutém partiturou. Z ženských postav byla nejvýraznější Kristina Kolar, a to jak pěvecky, tak herecky. Se svým sytě znějícím hlasem a agresivním hereckým projevem vytvořila přesvědčivou královnu Abigail. S rolí židovského velekněze Zachariáše si poradil Roman Vocel, ačkoliv jeho pěvecký projev již tak suverénní nebyl. Martin Šrejma (Ismael) a Jana Sýkorová (Fenena) zvládli své – spíše epizodní – role bez problémů.
Orchestr i sbor Státní opery pod řízením dirigenta Andrease Sebastiana Weisera a sbormistra Adolfa Melichara předvedly přesný, dynamický a energický výkon bez slyšitelných chyb a významnou měrou se podílely na hladkém průběhu večera. Celkově je třeba na Curově Nabuccovi ocenit, že se mu podařilo vytvořit na pohled velmi specifickou a originální inscenaci, která poměrně úspěšně spojuje konvenční režijní pojetí s nápaditým a příjemným vizuálem. Na druhou stranu je ale pravda, že i když Cura Nabucca respektuje a při režii zbytečně neexhibuje, staticky pojatý příběh vystavěný poměrně roztříštěně a bez výraznějších strhujících scén Curova režie ani příliš neobohacuje.
