V roce 2006 uvedl na Festivalu staré hudby v Innsbrucku Dona Giovanniho s Freiburger Barockorchester a „svými“ sólisty a díky úspěchu, který inscenace měla, upravil inscenaci do koncertní verze, kterou provedl na pódiích po celém světě – zatím poslední zastávkou byla Praha.
Jacobsův Don Giovanni nenechává v klidu, doráží na posluchače dramaticky, až ostře, v některých číslech překvapuje nezvyklou volbou tempa, většinou rychlejší, než na které je posluchač zvyklý, jindy zase udivuje krystaličností až strohostí orchestrálního doprovodu (například při La ci darem la mano), skoro jako by tím dirigent chtěl přinutit diváka, aby si hudbu vyslechl v celé své nahotě, bez zbytečných přikrášlení. Do toho skvěle zapadá volba sólistů, v případě pražského provedení především mužských. Úžasně osvěžující bylo spojení Johannese Weissera (Don Giovanni) a Marcose Finka (Leporello), kteří na jeviště vnášeli ležérní komiku doslova s rukama v kapsách svých dobře padnoucích černých obleků. Norský barytonista Johannes Weisser se českému publiku představil poprvé a já osobně doufám, že ne naposledy. Jeho světlý, sametový baryton bylo radost poslouchat a nedovedu si vybavit, zda jsem v poslední době slyšela někoho tak civilně (v dobrém slova smyslu) a samozřejmě zpívat. To, v čem já slyším soudobost a interpretační přirozenost rafinovaného svůdníka, kterým Weisser byl i bez kostýmu a rekvizit, pro mnohé může možná hraničit až s drzostí: „Cože, on to zpívá takhle ledabyle? Copak si toho Mozarta vůbec neváží?“
Skvělé mužské obsazení korunoval mladý basista Tareq Nazmi v dvojroli komtura a Massetta, naopak Don Ottavio tenoristy Jeremyho Ovendena působil vedle svých kolegů hlasově i herecky prázdně. Méně přesvědčivá byla dámská část ansámblu – sopranistka Alex Penda (známá také pod jménem Alexandrina Pendačanska) zpívala Donu Elvíru s nepochopitelně hysterickým výrazem a unaveným hlasem a Zerlina Korejky Sunhae Im sice uchvacovala svým rozkošným vzezřením, ale subtilnost jejího hlasového fondu byla mnohdy na hranici slyšitelnosti. Brigitte Christensen zpívala Donu Annu s nonšalancí a vokální vyrovnaností – další hlas, který by se mohl na česká pódia ještě vrátit. Na výjimečném večeru se podílely i české hlasy, a sice Kühnův smíšený sbor (sbormistr Marek Vorlíček). Dvořákova Praha tímto titulem sice dramaturgicky poněkud překvapila, ale díky za to. Českému publiku tím přiblížila Dona Giovanniho, který zanechá v posluchači mnohé, jen ne lhostejnost.
