Nestává se příliš často, aby se v kompletním provedení Wagnerova Prstenu Nibelungova v roli Brünnhildy objevila ve všech třech operách stejná pěvkyně. Neobvyklé to však není, zažil jsem to několikrát a ohromným štěstím bylo, že se opakovaně jednalo o německou sopranistku Evelyn Herlitzius. Právě ta, nezávisle na tom, jedná-li se o operu italskou, francouzskou, německou, ruskou či jakoukoliv jinou, je jedinečnou a jedinou vládkyní současného operního světa. Co se však nestává vůbec a město Wiesbaden mělo to štěstí, že se to událo v útrobách právě jeho překrásného divadla, je fakt, že právě v takovéto sérii představení je též jedním a tímtéž představitelem Siegfrieda a zároveň Siegmunda stejný tenorista. Koncem května to bylo hlavní město Hesenska, jehož stromy se v malebném lázeňském parku nechvěly větrem, nýbrž vzrušením, že to bude právě rakouský tenorista Andreas Schager, jehož hlas k nim dolehne.
Pojmenovat tento prsten po Herlitzius nebo Schagerovi? Říci to lze těžko, slovní hříčka „Schagering“, snad více hraje do not nesmírně sympatickému muži, jež uchvacuje neuvěřitelnou energií, která z něho na pódiu přímo tryská. Jeho hlas je mocný a zářivě světlý, výšky vybroušené a lesknoucí se. Jeho živelnost a vyzařování pozitivní energie se projevuje i v jakémsi jevištním humoru (hereckém i pěveckém!), který se vedle dávky všech ostatních jím vyjadřovaných emocí, jakými jsou beznaděj, smutek, zlost, něha, láska či naivita, velice často objevuje v okamžicích, ve kterých by to nikdo neočekával a zpestřují tak vrcholné operní okamžiky spojené s vystupováním tohoto umělce na dosud nevídanou úroveň. Ptám-li se sám sebe, mám-li jej raději jako Siegmunda či Siegfrieda, odpověď nenacházím. Muž, kterého jsem hledal!
Evelyn Herlitzius byla strhující Brünnhildou. Její nezaměnitelný vokální přednes, perfektní pěvecká technika a vcítění se do role, kterou má tak dokonale zažitou, to vše plně korespondovalo s tím, co bylo napsáno na začátku tohoto povídání. Herlitzius je pěveckým zákonem, pěvecký zákon, to je Herlitzius.
Nebyli to jen tito dva pěvci, kteří se ve Wiesbadenu zasloužili o výrazné a světově významné provedení Prstenu Nibelungova, který navazuje na produkci let nedávných v Landestheater Linz a o jehož režii se postaral výborný režisér Uwe Eric Laufenberg (scéna Gisbert Jäkel, kostýmy Antje Sternberg, světlo Andreas Frank). V první řadě to byl lotyšský basbarytonista Egils Silins. Ten je majitelem široce rozevřeného, vroucně znějícího hlasu, jenž se dokáže nádherně nést prostorem a vedle čistých výšek podává výborně znělé hluboké tóny i pianissima. Jeho výtečný výkon v roli Wotana ve Valkýře by mohl svádět k lítosti nad faktem, že se též nemohl božské role ujmout ve Zlatě Rýna a Siegfriedovi. Zde však k mé velké radosti výtečně a plně erudovaně vládnul Američan Thomas Hall. Má zajímavý hlas, který si poradil s nástrahami velké role. Krásný témbr jej přímo předurčuje k tomu, aby mohl být autoritativním pánem Walhally a osobností, kterou si divák zapamatuje i pro jeho šarmantní jevištní vzezření.
Se špičkovými pěvci se ale ani zdaleka nekončí! Tenorista Thomas Blondelle je takřka ideálním představitelem Loga, Samuel Youn ve skvělé formě přednesl postavu Gunthera a Albert Pesendorfer byl skvostným Fasoltem, Hundingem i Hagenem. K velkému aplausu též diváky strhl Alberich Thomase de Vriese a Sieglinde v podání zaskakující sopranistky Brit-Tone Müllertz. Svým výborně znějícím hlasem pak zejména ve Valkýře zaujala Fricka v interpretaci Margarete Joswig. Obdivovat též bylo možno přesvědčivý hlasový projev Bernadetty Fodor v roli Waltrauty v Soumraku bohů. Její výstup s Herlitzius patřil k vrcholům celého provedení Prstenu.
Režisér Uwe Eric Laufenberg (1961), který je zároveň intendantem Hessenského státního divadla, odvedl se svým týmem velký kus chvályhodné práce, jejíž účinek a velká dávka originality obohatila každého zájemce o nové pohledy, prostředky, myšlenky a technologie. Až na 2. dějství Siegfrieda, které bylo možná až příliš současné, se zde vkusně a šikovně prolínají časy dnešní s těmi bájnými. Využito je mnoho nejmodernějších prostředků, jejichž praktické použití dosáhlo požadovaného účinku. Živého cválajícího koně na pódiu ve 3. jednání Valkýry mohou závidět i ty nejvěhlasnější světové scény. Co se nepovedlo, je skutečnost, že byl vícekrát v rámci projekce filmových záběrů líčení zla a účinku ničení světa civilizací použit záběr několika současných politiků. Objevili se Donald Trump, Vladimír Putin a další. Byl už vystaven účet? Nebyl. Z živých tam nepatří nikdo. Proč se chodilo tak daleko? V německé historii by se hledalo těžce?
Alexander Joel, britský dirigent narozený roku 1971 v Londýně, je zkušenou jistotou, která z Hessenského státního orchestru vyzdvihla pravé wagnerovské klima. Ve všech čtyřech večerech se z orchestřiště linul semknutý a šťavnatý zvuk smyčců, nebojácně se lesknoucí žestě a výrazně barevně diferencovaná dřeva. Dvě harfy znějící z postranní lóže pak dodávaly tolik potřebný lesk.
Wiesbaden je město, které se vyplatí navštívit. Skýtá překrásné možnosti, jak trávit volný čas. Jednou z variant je místní divadlo, kde se dle zkušenosti na květnovém festivalu dělá skvělé divadlo té nejvyšší úrovně. A třeba se Vám taky stane tak úsměvná náhoda, že se v dopoledních hodinách vydáte na nedalekou skálu Lorelei (německy psáno Loreley) na pravou řeku Rýna, a v hodinách pozdně odpoledních ji v plné kráse opět spatříte, a to v Soumraku bohů v okamžiku, kdy kolem ní proplouvá Siegfried. Šancí na tento autentický zážitek máte v sezoně 2017/2018 hned několik.
