Předposlední a téměř neznámá opera génia bel canta Gaetana Donizettiho byla provedena na prknech brněnského Janáčkova divadla vynikajícími sólisty Ľubicou Vargicovou, José Manuelem a Jakubem Kettnerem. Jak ale nazírat na inscenaci, která režijně a v mnohém i výtvarnou stránkou (Veronika Stemberger) nesmyslně popírá a přehlíží dějové skutečnosti, sociální rozvrstvení postav a jejich emoce?
První dějství opery rozehrává na pozadí vlády francouzského krále Ludvíka XIII. jednoduchou zápletku. Maria di Rohan žádá svou lásku Riccarda di Chalais o pomoc, aby zachránil k smrti odsouzeného Enrica di Chevreus. Riccardo tak ve své náklonnosti k Marii učiní, aniž by věděl, že Enrico je Mariiným právoplatným mužem. Předznamenání velkého dramatu v prvním aktu je ovšem ztvárněno na pestrobarevné scéně jak vystřihnuté z opery buffa s prvky výtvarné stránky filmu Karlík a továrna na čokoládu věhlasného Tima Burtona. Rozpohybování „figurek“ sboru v umělém a zastavovaném pohybu a nemajestátní tahanice a strkanice šlechty se zdají neúnosné vzhledem k vnitřnímu rozpoložení hlavních postav. Načrtnutá politická situace sesazení kardinála Richelieu není jinak než textově zdůrazněna, takže některé postavy a obrazy absolutně ztrácejí důležitost. Pokud bychom se drželi Dahlhausovy [významný německý muzikolog] zásady, že opera je drama afektů a měla by být srozumitelná jako pantomima, po prvním dějství bychom si nejspíš utvořili následující obrázek: vesnická komedie plná karnevalových barev a padajících třpytek s velkou milostnou árií hlavní představitelky.
Druhé dějství je již umírněno v barvě holubí šedi i minimalistické scéně pouze s jednou vyvýšenou pohovkou a několika „sněhovými“ koulemi. Naštěstí se tedy neobjevují pěvecky slušné, v této inscenaci však „dějově zbytečné postavy“, jakými je Armando z Gondi (Veronika Hajnová), Vikomt ze Suze (David Nykl), De Fliesque (Igor Loškár) a sboristé. Nutno v této souvislosti podotknout, že Veronika Hajnová překvapila v prvním dějství technickou zdatností v bel cantových pasážích své role. Výrazné škrty v partituře dovolily se soustředit již jen na tři hlavní postavy a daly vyniknout jejich (na brněnské poměry) dech beroucímu bel cantu plnému „úkladů a lásky“. ĽubicaVargicová (Slovenské národní divadlo) v roli Marii strhla posluchače svým krásně barevným a vytříbeným koloraturním sopránem, jehož kvality se plně projevily právě v áriích a duetech druhého a třetího dějství. Jednoho z historicky nejdůležitějších partů tenora se zhostil (také hostující) něžný Španěl José Manuel. Jeho barva hlasu a dynamické přechody byly vytříbené, bohužel jeho hlasové možnosti se ve třetím dějství už poněkud vyčerpávaly. Temperamentnímu Jakubu Kettnerovi (baryton; Enrico) byla role zhrzeného a svéhlavého manžela jako šitá na míru. Jeho zuřivé výpady vůči Marii plynoucí z vlastní bezradnosti dodávají třetímu dějství tragédie výrazný pohyb. Bohužel na scéně, která se má odehrávat v paláci, a je přemístěna do lesa, kterému dominuje obrovská vlčí hlava, kde se mluví o sečných zbraních a jsou použity střelné, a kde šlechtična Maria di Rohan obrací židle jako prostá hostinská…
Režie se ujala mladá režisérka Barbara Klimo, která v průběhu zkoušek zdravotně zkolabovala a představení dotvořila brněnská režisérka Linda Keprtová, která nemohla příliš měnit představení kvůli smlouvě s Klimo. Mnohé vypovídá o vedení opery Národního divadla Brno, že vůbec dovolilo Donizettiho dílo takto režijně a výtvarně pojmout. Obstaralo alespoň výborné sólisty, díky kterýmž stojí za to se do Brna vypravit.
