Korngoldova opera Die tote Stadt dodává zajímavý hudební kontext Puccinimu, Straussovi, Wagnerovi a Janáčkovi. V Semperoper v Drážďanech se její nová inscenace, hraná od prosince, povedla. Hudební divadlo, jak má být – silná hudba, intenzivní, zdařile vizualizovaný příběh, vynikající pěvecké výkony, skvělý orchestr.
Pod projektem, který plnohodnotně vrací do hudebního života dílo znovu postupně objevovaného autora, jsou podepsáni dirigent Dmitri Jurowski, režisér David Bösch a výtvarníci Patrick Bannwart a Falko Herold. Opera z roku 1920 se námětem dotýká blouznění mezi realitou a snem, mezi smrtí a životem. Hudebně stojí na pomezí verismu a expresionismu, je melodická, podmanivá, vášnivá… a pěveckými nároky na ústřední dvojici Paula a Marietty připomíná téměř Tristana a Isoldu.
Čtvrtému představení od premiéry dominovali 7. ledna tenorista Burkhard Fritz v ústřední roli Paula a sopranistka Manuela Uhl jako Marietta. On s hlasem nádherně zvládajícím celé spektrum od lyrické kantilény po vypjatou, vysoko posazenou a převládající hrdinnou polohu, ona o hodně víc než uspokojivě, téměř ideálně, pokrývající představu o pevném, nepřepínaném dramatickém projevu. Paul žije osaměle, v touze, že se jeho zesnulá manželka Marie vrátí. Marietta mu ji připomíná. Vše ostatní je horečnatý sen. Na jeho konci, když se probouzí, je podle všeho Paul od svých představ konečně osvobozen.
Příběh nemá daleko k podvědomí a psychoanalýze, děj je osudově temný, fantaskní, surrealistický. Symbolicky však zachycuje reálné stavy psychiky, popsatelný psychologický problém – trýznivé subjektivní pocity a útěk od reality, snahu i obavu navázat nový vztah a vnitřní bariéry, kterému tomu brání. Libreto Paula Schotta, vycházející z knihy Bruges-la-Morte od Georgese Rodenbacha, dalo mimořádně inspirativní základ skladateli, ale dává se stejnou intenzitou možnosti i současné scénografii a režii. A tvůrci je využili. Základní scénou pro první a třetí dějství je Paulův pokoj s podobiznou uctívané mrtvé. Právě s její památkou i se skutečnými relikviemi, jako je cop, který si Paul schovává, by se musela utkat Marietta, pokud by měl mít román happy-end.
Korngoldovo dílo, respektive jeho drážďanská realizace, nechává konec otevřený, spíše se zdá, že vztah nebude mít vývoj, že kontakt s touto ženou jen pomohl Paulovi pochopit konečnost bytí, opustit marné iluze a najít sílu začít dál žít. Opera se však v souladu s prostředky, jimiž jako žánr přednostně vládne, věnuje především a téměř výhradně tomu „mezi“ setkáním a rozloučením: snění. Snění, které si nezadá s utkvělou představou a blouzněním hrdiny Berliozovy Fantastické symfonie nebo se zoufalými peripetiemi hledání Michelovy vidiny v Juliettě Bohuslava Martinů.
Erich Wolfgang Korngold, o jehož brněnském původu se u nás už obecně ví, napsal operu Mrtvé město ve třiadvaceti. Je evidentní, že vysoké hodnocení jeho mimořádného talentu současníky, už i o desetiletí dřív Mahlerem či Straussem, mělo velké opodstatnění a nebylo daleko od pravdy. Partitura je plná dramaticky podnětné hudby, proměnlivé, logicky rozvíjené a členěné, přesně podporující dění na scéně, hudby italsky romanticky exaltované a německy moderně naléhavé, emocionálně bohaté, invenční, skvěle instrumentované. Korngold nezapřel už tehdy, že má schopnosti, které ho brzy zavedly k úspěchům v americké filmové hudbě. Hlavní melodie opery, píseň Marietty z prvního dějství, je skutečným operním hitem a nelze se skladateli divit, že ji v samotném závěru zopakoval, když ji v nové souvislosti vkládá do úst Paulovi.
Střední dějství s různými přeludy, včetně divadelních postav benátského karnevalu – vždyť Marietta o sobě prozrazuje, že je tanečnice – se odehrává v neskutečném prostoru. Takovým je ale i Paulův pokoj, před závěrem zaplněn spletí pavučin. Scénografie je v celém díle nápaditá, domyšlená, expresivitu dotváří, ale nepřehání. Stejně tak není přes míru zdůrazněno násilí, konfliktnost či erotika, třebaže i to vše v opeře přítomno je. Ani hudba tak daleko nezachází. Hudebně silným momentem je mysteriózní procesí, které prochází kolem domu a je znázorněno jako vidina obrovskou černobílou videoprojekcí.
Korngoldova opera má podobu tříhodinového představení, magicky opojného, vtahujícího, jedinečného. Burkhard Fritz byl po celý večer uvěřitelně nepraktickým, ale současně docela umanutým snílkem, až do konce hlasově svěží, impozantní, dokonalý. Manuela Uhl obsáhla v roli pěvecky i herecky bezelstnost i vyzývavost. Spolu s nimi v menších rolích, které však vůbec nejsou co do nároků rolemi malými, excelovali Tichina Vaughn jako dobrá duše Paulovy domácnosti Brigitta a Christoph Pohl, jeho věrný přítel. Režie vede pěvce k přirozenému, nestylizovanému projevu.
Dmitri Jurowski, mladší bratr dirigenta Vladimira Jurowského, má vlastní mezinárodní kariéru, hodnou už obdivu. Ví se, že Korngold patří do okruhu skladatelů, kteří jsou mu blízcí – a bylo to poznat. V Drážďanech touto inscenací debutoval. Za pultem dokonale hrajícího, masivně obsazeného orchestru Sächsische Staatskapelle Dresden – a spolu s ním – byl dirigent svrchovaným interpretem dráždivě barevné hudby i celého přízračného příběhu. Představení nemělo hluchých míst, drážďanské Mrtvé město je operou se vším všudy, vzrušující, strhující, dojemnou, povznášející.
