Do Theater an der Wien se vyplatí chodit na zajímavou dramaturgii i mnohé výkony. V lednu uvedla tato vídeňská scéna Verdiho operu Dva Foscariové , jež se na světových jevištích neobjevuje příliš často. Inscenace byla fakticky vytvořena pro Plácida Dominga, jenž se ujal titulní barytonové role, a hrála se už v Los Angeles a ve Valencii. Tentokrát ale vedení vídeňského divadla sáhlo vedle, když se připojilo ke koprodukci. Ne že by nestálo za to slyšet samotnou operu. Dva Foscariové, jejichž předlohou je Byronovo drama, mohou v něčem upomínat na Simona Boccanegru. I zde je hrdinou dóže, tentokrát benátský, jehož tíží politické intriky i rodinné problémy a který kolísá mezi státnickými povinnostmi a láskou k synovi Jacopovi, odsouzenému za účast ve spiknutí. Opera byla původně určena pro Benátky, ale premiéra se nakonec uskutečnila roku 1844 v Římě.
Z hudební řeči opery vyzařuje svěžest, energie a invence, jakkoli ještě nedosahuje psychologické hloubky jiných Verdiho děl, což jde částečně na vrub málo dějové předlohy a libreta, které vytvořil Francesco Maria Piave. Nicméně v některých výstupech se Verdi-hudební dramatik nezapře, například ve scéně uvězněného Jacopa, za pozornost stojí i využití motivů spjatých s jednotlivými postavami. Nicméně mezi Verdiho ranými operami se najdou kvalitnější díla.
Což na druhou stranu nevylučuje příležitostné inscenování Dvou Foscariů, pokud se najde odpovídající jevištní podoba i špičkové obsazení. Americký režisér Thaddeus Strassberger ovšem stvořil to nejhorší co mohl – statickou konvenční inscenaci, která sice násilně nemodernizuje, ale v tomto případě to nelze požadovat za klad. Ve svém okázalém gestikulování a popisnosti totiž vyhlíží naivně a směšně.
Theater an der Wien nemá vlastní orchestr a sbor, jeho stálým spolupracovníkem je nicméně Arnold Schönberg Chor , jenž se představil i tentokrát jako spolehlivé, v různých stylech zorientované těleso. ORF Radio-Symphonieorchester Wien dirigoval James Conlon , který se snažil o verdiovskou vitalitu a dramatičnost, ovšem na úkor jemnějšího odstínění díla, které sice není vrcholné, ale ani začátečnické.
Představení 25. ledna bylo z celé série jediné, v němž Domingo vystoupit neměl, místo něj se počítalo s barytonistou Louisem Oteyem. Ten však onemocněl a tak divadlo narychlo sehnalo italského pěvce Paola Gavanelliho , který za daných okolností dělal co mohl. Jeho hlasový fond, technický základ a zkušenost jsou nepopiratelné, představení zachránil, ale nijak zvlášť ho pozdvihnout nemohl.
Kromě režie bylo totiž hlavním problémem obsazení dalších rolí. Po boku Dominga dostali šanci mladí umělci, kteří prokazují talent, ovšem mají dosud i značné limity. Mexický tenorista Arturo Chacón-Cruz v roli Jacopa musel zpívat vstupní árii v kleci, jež se snáší z výšky, nicméně určitě nejen proto působil jeho zpěv ve své permanentní hlasitosti jednotvárně. Španělská sopranistka Davinia Rodriguez v roli Jacopovy manželky Lucrezie má sice k dobru krásný temný témbr, ale její hlas zněl až nebezpečně přetíženě. Slušný výkon italského basisty Roberta Tagliaviniho v úloze Foscariova protivníka Loredana už obsazení nevylepšil.
S Domingem mohla mít inscenace, která se příští sezonu přesune do Královské opery Covent Garden, aspoň dílčí smysl, bez něj ho ztratila úplně.
