O jednoruční klavírní tvorbě Antonína Dvořáka se traduje, že je nehratelná, hodí se snad pro amatéry a její místo je někde hluboko na dně zásuvky. A vida, dnes ji na světových koncertních podiích uvádějí Leif Ove Andsnes, Elena Bashkirova nebo Michail Pletnev. O Dvořákových operách kromě Rusalky se zase dočteme, že nejsou dostatečně dramatické, vykazují dramaturgické slabiny a vhodné jsou snad jen pro operní fajnšmekry a skladatelovy nekritické ctitele. A podívejme, Dvořákova poslední čtyřaktová fantastická opera Armida op. 115, B. 206 (1902–1903) si znovu klestí cestu na domácí, a dokonce i na světová operní podia. Koncem října loňského roku byla nejprve uvedena na prestižním irském operním festivalu ve Wexfordu a poslední lednovou sobotu byla v koprodukci premiérována ve Velkém divadle Divadla J. K. Tyla v Plzni, a to jako společná inscenace wexfordského hudebního festivalu a přední české operní scény, na níž Armida zazněla naposledy před dlouhými osmdesáti lety. Vydat se na plzeňskou premiéru o vypjatém volebním víkendu byl sice risk, zápas o život a životnost Dvořákova posledního jevištního díla si však nelze nechat ujít.
Námět Dvořákovy Armidy náleží k operní klasice, která přilákala zástupy hudebních skladatelů v čele s Gluckem, Rossinimi či Haydnem. Proti sobě stojí dva antagonistické a znepřátelené světy: křesťanský svět v čele s vojevůdcem Bohumírem (Gottfriedem z Bouilonu) a bílým mágem poustevníkem Petrem a islámsko-pohanský svět reprezentovaný damašským vládcem Hydraotem a černým mágem Ismenem. Kouzly ovšem vládne i Hydraotova dcera a kouzelnice Armida, která se na lovu gazel zahledí do mladého křižáckého rytíře Rinalda. Armida s Rinaldem stojí rozkročeni mezi dvěma světy, z nichž pocházejí, nebo snad přesněji řečeno stojí mimo tyto světy. Jejich bohem je Erós, jejich společným kouzlem i záhubou je vzájemná láska. Drobné postavy muezzina a křižáckých rytířů kolorují dva protikladné světy, jejichž kulisami jsou zahrady Hydraotova paláce v I. aktu, Ismenova kouzelného zámku vykouzleného v poušti ve III. aktu a samotné pouště, v níž táboří křižáci se svým opatrnickým vojevůdcem Bohumírem a fanatickým feldkurátem Petrem.
Fantastické zahrady, kouzelný hrad, poušť, kouzla a čáry, let Ismenovým vozem taženým ohnivým spřežením, muezzinův zpěv a hlasy sirén, křižácké chorály zblízka i zdáli, pohanská kouzla a křesťanská liturgie. Nedivme se Dvořákovi, že jej syžet fascinoval, i když měl podobu vedlejšího produktu překladu Tassova Osvobozeného Jeruzaléma v podobě operního libreta Jaroslava Vrchlického, kolem nějž chodili skladatelé jako kolem horké kaše. Vrchlického umělý jazyk klade na pěvce značné deklamační nároky, občas vyloudí úsměv na tváří pozorného posluchače („V hustém listí oranž zlatý čtverácky se usmívá, hnědý fík a kropenatý banán tam se ukrývá“), jinak je však funkční, sdělný, poetický, obrazný, exotický, orientální, eroticky blouznivý. Tím vším a ještě více je Dvořákova hudba. Kdo z interpretů ji dostane do rukou, zadře se mu pod kůži (Armidinu árii z I. aktu Za štíhlou gazelou uvedla na letním koncertu Vídeňských filharmoniků i Renée Flemingová). Na rozdíl od přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy byla Armida uvedena v Praze (1987 jevištně, 1995 koncertně), Ostravě (1991) a Brně (1994), nelze dnes bagatelizovat ani témata a kulisy operního děje. Válečný střet mezi světem evropsko-křesťanským a islámsko-blízkovýchodním je v médiích na denním pořádku a válečné konflikty a každodenní hrdinství vojáků napříč celým světem, nově i na východním prahu postkřesťanské Evropy, rehabilitují všechny ty romantické rytírny, jako jsou Fierrabras Franze Schuberta, Jenovéfa Roberta Schumanna či právě Dvořákova Armida.
Vrchlického libreto a Dvořákova operní partitura – mimochodem dosud nevydaná tiskem, což z každé inscenace činí dobrodružství a překvapení, protože publikum netuší, po jakých škrtech a úpravách inscenátoři sáhnou – kladou na inscenační tým značné nároky. Zatímco režie Martina Otavy za režijní spolupráce Moniky Hliněnské vycházela vstříc konzervativní části publika a interpretovala operní příběh v tradičních mantinelech zaběhnuté interpretační tradice, scéna a kostýmy Hartmuta Schörghofera neskrývaly ambici posunout inscenaci směrem k dnešnímu divákovi odkojenému fantasy ságami. Zatímco křižáky Schörghofer oblékl do arcikonzervativních divadelních kostýmů, které měly daleko k vizuální působivosti Pasoliniho či Vláčilových středověkých filmů (slušelo to snad jen vojevůdci Bohumírovi a poustevníku Petrovi), Hydraota byste zaměnili za Muammara Kaddáfího a Ismena za postavu z Hvězdných válek. Funkční pohyblivá scéna s odrazovou plochou pro světelný lesk a video design mohla být podle mého názoru využita rozhodně imaginativnějším způsobem, podobně i světelný design Jakuba Sloupa. Stačilo nechat se inspirovat více než třicet let starou bayreuthskou inscenací Nibelungova prstenu Harryho Kupfera a dnes již nenákladná laserová show mohla proměnit závěr II. aktu s únosem Armidy a Rinalda a celý III. akt v nezapomenutelnou podívanou. V tomto ohledu jsem od plzeňské inscenace čekal přece jen více. Za pohybovou spolupráci byl zodpovědný Jiří Pokorný a choreografii soubojů Karel Basák: zatímco bitevní scéna ve IV. aktu rozhodně nepůsobila amatérsky, rozpačitě pobíhajícím sboristům v I. dějství a vlnícím se sboristkám ve III. aktu se plzeňská inscenace přece jen nevyhnula.
Hudební nastudování Dvořákovy pěvecky a instrumentálně velmi náročné partitury bylo v rukou šéfdirigenta plzeňské opery Norberta Baxy, který měl k dispozici operní orchestr a sbor připravený Jakubem Zichou. Celý večer měl Baxa spolehlivě ve svých rukou, i když se tu a tam projevila premiérová nervozita. O škrtech ve III. a IV. aktu „můžeme vést spory, můžeme s nimi nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat“. Před výkonem dřevěných dechových nástrojů v čele s první flétnou, klarinety a anglickým rohem je třeba smeknout, harfistka by zasloužila mimořádný výkonnostní příplatek. Suchá divadelní akustika dvakrát nepřeje skupině violoncell a žesťovým dechovým nástrojům, které ale bojovaly statečně až k vítězné fermatě. Dá vám zabrat hrát celý večer staccato v trubkách a mořit se s tubou v nejnižší poloze… Osobně bych si přál lépe a více slyšet bicí nástroje v čele s velkým bubnem, činely, trianglem a tamburínou, které celé opeře dodávají nenapodobitelný orientální kolorit. Velmi dobrý výkon předvedl plzeňský operní sbor, ať již jeho mužská sekce v křižáckých scénách, nebo ženská skupina ve III. aktu v Ismenově kouzelném hradu. Přívětivá akustika plzeňského Velkého divadla ale umožňuje sboru zpívat i v nižší dynamice.
Premiérové obsazení bylo jakýmsi přezpíváním současné domácí operní scény, protože na plzeňské jeviště přivedlo přední jména českého operního provozu. Titulní role Armidy byla svěřena domácí hvězdě Ivaně Veberové, jejíž mladodramatický soprán se velmi blíží zvukovému ideálu, který měl Dvořák v postavách Rusalky a Armidy nejspíše na mysli (Růžena Maturová). Vzorná deklamace, temné rejstříky střední polohy a železné nervy při nenadálém selhání hlasu ve II. dějství. Ivana Veberová ovládla plzeňskou scénu i herecky, jen bych jí přál atraktivnější kostýmy. Partnerem v titulní tenorové úloze jí byl Aleš Briscein, který spolehlivě zvládl náročný part, i když spíše a akcentem na lyrické plochy než hrdinnou polohu. Problémem jeho role ovšem byly časté rozpory mezi zpívaným textem a titulky čtecího zařízení.
Opeře vládne hned čtveřice výrazných mužských rolí. Jeviště opanovali a publikum nadchnuli Jiří Brückler v úloze Bohumíra a Jan Hnyk v postavě Petra. Středně velké, ale dějově významné role, sebejisté jevištní vystupování, kvalitní hlasový fond a publikum na ně jen tak nezapomene. Postava damašského krále byla při premiéře svěřena Jozefu Bencimu, který vsadil na naturalistický projev a sílu svého hlasu. Zvláštní odstavec by si zasloužil ukrajinský basbarytonista Andrii Kharlamov, o pár generací mladší, než je libretem zmiňovaný stařec a kmet Ismen. Démonickou roli Ismena si zjevně užíval, pojal ji herecky velice mrštně a extaticky, a obdivuhodný výkon podal i v deklamaci českého textu. Střední poloha jeho hlasu je působivě znělá, výškám jeho velmi náročného partu, jemuž se v českém operním repertoáru jen tak nějaká jiná role nepodobá, však občas chyběla intonační jistota, kterou nahrazovala exprese. Kvalita se pozná při reprízách, ale také při obsazení menších úloh. Hlasatel a muezzin Daniela Kfelíře a siréna Radky Sehnoutkové byli překvapením večera. Velmi dobrý výkon v početných úlohách křižáckých rytířů předvedli pánové Josef Moravec a Miro Bartoš (Sven a Gernard) a Tomáš Kořínek, Josef Kovačič a Viktor Bezkorovanyi (Dudo, Ubald a Roger).
Soudě podle reakcí publika a dlouhotrvajícího potlesku v dobře navštíveném Velkém divadle se plzeňské nastudování Dvořákovy poslední opery vydařilo. Armida Plzeň okouzlila a snad i dobyla. A nyní táhne na Prahu, kde se chystá premiéra nové inscenace na sklonku května letošního roku.
