Operní dramaturgové mají u nás těžký život. Když chtějí vzbudit zájem o jinou Dvořákovu operu, než je všeobecně uznávaná Rusalka a nespokojí se s opakováním těch dvou oper, které Rusalce předcházely, totiž s Jakobínem nebo s Čertem a Káčou, jsou nuceni dramaturgicky upravovat některou z jeho oper, které jsou ve valné většině téměř nehratelné. Odstrašujícím příkladem je Dvořákova operní prvotina Alfréd, zkomponovaná v až hrozivě epigonském stylu napodobujícím Richarda Wagnera. Víme, že Antonín Dvořák nebyl rozeným divadelníkem a na jeho hudebně dramatických dílech je to znát. Jeho poslední opera Armida, v níž svedl nerovný boj s mnohomluvným libretem Jaroslava Vrchlického inspirovaným Tassovým Osvobozeným Jeruzalémem, je stižena dvořákovsky rozvláčnou strukturou opery plné proporčně nevyrovnaných výjevů. Když se podíváme na dějinný sled jednotlivých inscenací realizovaných u nás po druhé světové válce, pak pouze Národní divadlo uvedlo Armidu třikrát. Poprvé v roce 1946, potom po více než čtyřiceti letech v roce 1987 a teď po více než třiceti letech. Ostrava ji inscenovala roku 1991 a znovu po dvaceti letech v roce 2012. Dvě naše divadla inscenovala Armidu jednou, Liberec v roce 1968 a letos Plzeň. Opera je to složitá, zejména pro sólisty velmi náročná, je také enormně dlouhá a málokdo se odhodlá k jejímu razantnímu přepracování. Také inscenační úprava Patricie Částkové nemůže napravit to, čeho skladatel sám nebyl schopen. Inscenace Armidy jako by byla předem odsouzena k neúspěchu. Ti, kteří se zabývali interpretací Armidy se mnou pochopitelně nemohou souhlasit, mají, a dokonce musí mít, přesně opačný názor. Dirigent Robert Jindra, od této sezóny hudební ředitel Národního divadla, je fanouškem Dvořákovy Armidy, Armida je jeho velkou láskou. Před dvanácti lety ji nastudoval v Ostravě v době, kdy tam byl šéfdirigentem.
Antonín Dvořák nebyl rozeným operním skladatelem, zkomponoval bezpočet symfonií, oratorií, kantát, symfonických básní, komorní hudby, písní, sborů. Pokud jsou však mezi jeho hudebními dramaty opery, které dosáhly světového nebo alespoň domácího ohlasu, je to především díky těm několika obratným libretistům, kteří dokázali skladatelovu hudební řeč inspirovat a jistě částečně i strukturovat. Kromě Rusalky, která je opravdu výjimečná a neustále inspiruje a bude inspirovat divadelníky (včetně dirigentů) kdykoli a kdekoli na světě, můžeme zařadit mezi naše domácí oblíbence pouze Jakobína a Čerta a Káču.
Národní divadlo věnovalo inscenování Dvořákovy Armidy mnoho úsilí. Robert Jindra vstoupil podruhé do téměř téže řeky, stal se znovu hudebním ředitelem Národního divadla. Kdysi přišel o zdejší angažmá (2013/14), jak víme, patrně především proto, že se práci v něm nedokázal plně věnovat a nechával paralelně doznívat své angažmá v Ostravě (2010–2014). Tehdy byl nucen opustit obě divadla a po čase odešel do Essenu. Jistě nelituje, získal mnoho cenných zkušeností. Ovšem: v současné době je nejen hudebním ředitelem Národního divadla, ale také šéfdirigentem Státní filharmonie Košice a hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Osobně si myslím si, že dělá stejnou chybu jako před lety. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že není v silách jednoho člověka, aby za plného soustředění působil na tolika frontách. Robert Jindra si však toto nebezpečí, zdá se, vůbec neuvědomuje nebo nechce uvědomit – ostatně, je to jen a jen jeho vlastní volba. Třeba se mýlím…
Jindrovo hudební nastudování Dvořákovy Armidy v Národním divadle má své limity (i když pomineme dramaturgické úpravy, které opeře stejně příliš nepomohou). Jako první z nich vidím až předimenzovanost orchestrálního zvuku, snahu hrát Dvořáka monumentálně, pokud možno ve forte až fortissimu, výrazně, co nejefektněji. Hlavní roli tu hraje orchestr. Dvořákova Armida má v Národním divadle pouze jedno obsazení. Považuji to za riskantní luxus ze strany vedení operního souboru. Nejvíc na to doplácí představitelka Armidy Alžběta Poláčková, která nesejde z jeviště. Její role je až vražedně obtížná, zvláště když zkouškový proces odpracovala sama. Věřím, že právě určitá únava poznamenala její premiérový výkon. Její pěvecký projev postrádal jednolitou barevnost a textovou srozumitelnost. Chtěla bych ji znovu vidět a slyšet, až premiérový stres pomine.
Režisérem inscenace je šéf brněnského operního souboru Jiří Heřman. Nepopiratelná je estetická kvalita výtvarné složky (scénografie Dragan Stojčevski), středové postavení výrazného okrouhlého nosiče symbolů, který je společný pro jakoukoli jevištní situaci (gazela, náboženské symboly, štít sv. Michaela), prohlubování i omezování hloubky jeviště, efektní barevné svícení zásadně z jeviště (Daniel Tesař) i za cenu občasné světelné ztlumenosti výjevů. Heřmanovo pojetí zápasu křesťanství s orientálním náboženstvím vyznívá jednoznačně ve prospěch orientálců. Ti jsou také povyšováni a zavěšováni do vyšších sfér – jak Muezin na začátku, tak i Armida, vznášející se vzhůru k nebesům, byť k jejímu křtu z ruky Rinaldovy snad ani nedošlo. Kostýmy Zuzany Rusínové Štefunkové jsem poprvé nepřijala bez výhrad. Mimořádně nadaná, viditelně emotivní autorka kostýmů, zdá se mi, tentokrát nedokázala prosadit svůj vlastní inscenační rukopis. Doplatil na to zejména mužský sbor představující křižácké rytíře. Ti nepůsobili ve svých tmavých košilích s kolárky a v kalhotách téže barvy v žádném případě jako reprezentanti dominantní síly, jak by si byl hluboce věřící skladatel jistě přál. Trošku „hrdinskosti“ jim na chviličku propůjčilo pár náznaků brnění, většinou však (zjevně záměrně) působili jako skupina, která nijak nevzbuzuje kladné pocity publika. Navíc sbor, pokud byl na jevišti, téměř vždy zpíval se zpožděním po dirigentově gestu, zatímco za jevištěm se mu dařilo lépe (sbormistr Lukáš Kozubík). Režisér vyžadoval od sboru drobné malicherné akce, které jim na důstojnosti záměrně ubíraly. Postava kazatele Petra (Štefan Kocán) byla výrazně zkarikována, jeho ležérní světlý oblek, nahrbená, téměř se plížící postava prkenně nesoucí před sebou růženec nebo misku s kadidlem se projevovala zvláště podivným způsobem.
Hrdiny večera byli tenorista Aleš Briscein a barytonista Svatopluk Sem, kteří své role zvládali obdivuhodně. Čaroděj Ismen byl v Semově pojetí pěveckou i hereckou osobností. Aleš Briscein by byl stejně přesvědčivým Rinaldem, pokud by nebyl soustavně zrazován svým nudným kostýmem (v jeho případě nahradila kolárek rozhalená košile). Barevně proměnlivý inscenační tvar hodně vsázel na pohybovou složku inscenace, výrazný byl zejména tanec dervišů (choreograf Marek Svobodník). Překvapila mne nepřehlednost důležité scény na začátku prvního jednání, kdy Armida jasně sděluje, proč nakonec ochotně odchází do křižáckého tábora: „Ne kouzel a čar strašnou mocí, mně láskou vzešel nový den, on mezi nimi! Ku pomoci ne vám, já půjdu sobě jen!“ Její text nebyl pro diváky srozumitelný a ani dostatečně slyšitelný už proto, že byla na rozdíl od svých mužských kolegů umístěna až za středem jeviště.
Inscenování Armidy v Národním divadle, domnívám se, nenapraví její dramaturgickou vzácnost na našich jevištích, byť ji před nedávnem uvedla také plzeňská opera v souvislosti se spoluprací s festivalem ve Wexfordu. Ovšem pro obdivovatele této opery (a jistě nejen pro ně) je uvedení Dvořákovy málo hrané opery přínosem. Přinesla hodně sympatického úsilí o kvalitu jejího provedení.
