Rusalka je jedna z českých oper, které lákají k inscenování po celém světě. Sám Antonín Dvořák v to za svého života příliš nedoufal, trápil se tím, že se jeho opery v zahraničí nehrají. Poslední opera Armida je skladatelovým závěrečným pokusem zkomponovat hudebně dramatické dílo se světovými parametry. Jenomže bezprostřednost je nejvzácnější dar. Pokud kumštýř poslouchá svou přirozenost, to, v čem je on sám originální, daří se mu nejlépe. Proto je Rusalka tak často uváděna v cizích krajích. Zvláštní quasi pohádkový námět, dobré libreto Jaroslava Kvapila a kouzelná romantická hudba. Měla svou světovou premiéru před sto dvaceti dvěma lety (31. března 1901) v pražském Národním divadle. A ve staroslavném Teatro alla Scala v Miláně ji poprvé hráli až teď, 6. června roku 2023. Vedení divadla, jehož intendantem a uměleckým ředitelem je Dominique Meyer, pozvalo českého dirigenta Tomáše Hanuse a italskou režisérku Emmu Dante, aby vytvořili inscenaci opery, která je pro La Scalu vskutku nezvyklá. Repertoár zdejšího operního domu operami tohoto druhu, jak dobře víme, právě nepřekypuje. Nejsou tu na ně zvyklí.
Musím přiznat, že jsem byla ve Scale poprvé a vychutnala jsem si i její muzeum, které sídlí v téže budově. Krásný zážitek se vším všudy. Rusalka na tom rozlehlém operním Olympu. Dirigoval Tomáš Hanus, který je od roku 2016 hudebním ředitelem Welsh National Opera (WNO) v Cardiffu, hlavním městě Walesu, a u nás na jevištích a pódiích bývá (nebo býval?) jen vzácně. Připomeňme však alespoň letmo výraznou stopu cardiffského operního souboru v programu festivalu Janáček Brno, kde roku 2018 uvedli Janáčkovu operu Z mrtvého domu hranou tehdy na Výstavišti, režírovanou Davidem Pountneym. Ten s dirigentem Charlesem Mackerrasem uvedl v Cardiffu pro velšské publikum celé cykly Janáčkových oper a je doslova fanouškem českých oper, jichž má ve svém repertoáru na čtrnáct. A byl to právě týž David Pountney, kdo si v roce 2014, kdy byl intendantem a uměleckým ředitelem WNO, vytypoval Tomáše Hanuse jako hudebního ředitele svého divadla. Přijel za ním tehdy do mnichovské Bayerische Staatsoper na Věc Makropulos. Už pár let předtím však Tomáš Hanus nastoupil svou zahraniční misi shodou okolností také s Věcí Makropulos, roku 2007 v pařížské Opéra Bastille na pozvání osvíceného intendanta Gerarda Mortiera. Ten si jej našel v pražském Národním divadle v inscenaci Smetanovy Čertovy stěny.
Na brněnském festivalu Janáček Brno 2018 byl velšský Mrtvý dům, jak má být, v syrové podobě původní verze opery s rozšířenou soustavou bicích nástrojů. No a o dva festivaly později, loni na podzim, přijelo WNO do Brna s Věcí Makropulos režírovanou Olivií Fuchs. Živé, dramatické, divadelní, úžasné. V říjnu odplynulého roku měla ve Vídeňské státní opeře pod Hanusovou taktovkou obnovenou premiéru Pountneyho Jenůfa s Asmik Grigorian v hlavní roli a s Eliškou Weissovou jako Kostelničkou, v únoru 2024 bude mít v brněnském Janáčkově divadle premiéru Smetanův Dalibor v koprodukci WNO a Národního divadla Brno – dirigent Tomáš Hanus, režie David Pountney, v březnu pak bude následovat Rusalka ve Vídeňské státní opeře.
A letošní Pražské jaro zahájil Mou vlastí orchestr WNO se svým šéfem Tomášem Hanusem. Krásně celistvě, s nesmírným dramatickým nábojem, který propojil Smetanův cyklus symfonických básní do zcela originálního hudebního obrazu. Ano, už víme, že to Tomáš Hanus s cizokrajnými hudebníky umí. Ale La Scala? To je zcela nové území. Tamější orchestr je zvyklý hrát vášnivě, nahlas, žádné troškaření. A teď ta hustá Dvořákova orchestrace, a oni že mají chvilkami hrát piano? Jistě, protože by zpěváky nebylo slyšet. Dvořák je o něčem jiném. No – a? Hráli opravdu krásně.
Rusalka jako pohádka pro děti? V žádném případě, říká režisérka Emma Dante, která se do Scaly vrací po čtrnácti letech od své památné inscenace Carmen s Danielem Barenboimem. Na jevišti vidíme jakýsi provlhlý a zpustlý zámek, před nímž je tůň, která je důležitá jak pro pohádkové bytosti, tak pro lidi. Mezi nimi není v této inscenaci ani tak moc velký rozdíl. Jsou to všechno umně stylizované postavy, postavičky, figury a figurky (scénograf Carmine Maringola, kostýmy Vanessa Sannino, světla Cristian Zucaro, choreograf Sandro Maria Campagna). Rusalka je ve svém světě něco jako krásná růžová medúza, kterou přivezou na invalidním vozíčku. Má mnoho chapadel, ale ty dvě obyčejné lidské nohy jí chybí. A ona by tak ráda za Princem. Kouzla Ježibaby jí to umožní, Princ si ji odvádí – přehodí přes ni svůj podivný infantilní kabátek pokrytý květinami. V zámku ji čekají divná stvoření, jakési bonbónkově růžovoučké hračičky, robůtci, kteří zcela jistě postrádají lidský cit. S Rusalkou se přátelí jen lesní mužíci celí pokrytí větvemi, listím a mechem, a potom ještě taková podivná jelenoidní zvířata s růžovými parohy. Cizí kněžna jako by Ježibabě z oka vypadla, obě jsou v červených honosných šatech, studené i ve své vášnivosti. No červená, té je tady opravdu hodně, i lesní žínky mají červené šaty a postupně se vytancovávají z červených závěsů visících ve vchodech do zámku. Taky Hajný je červený mužík, hračička, jen Kuchtík má parametry lidského rozjíveného klučiny. A Vodník? Ten je takový hnědý. Proč by nebyl? Postavy této inscenace většinou nemají pravověrnou lidskou podobu, spíš jako by byly zkonkrétněním knižních ilustrací. Jejich vzhled je totiž značně deformovaný. Vodník, to je jakýsi velký skřet s dlouhatánskými šlahouny místo prstů. No je přece táta Rusalky-medúzy, tak to ani nemůže být příliš humanoidní zjev. A hodokvas na zámku probíhá napůl ve vodě. A co že tam jí? No, chutě okusují chapadla té nestvůry, která se s Princem vloudila do zámku přece.
Princ je taková blátivá postava, jenomže Rusalka, ta ho miluje! A tak v posledním jednání, když k ní Princ usedá, aby mu mohla dát smrtící polibek, hladí mu Rusalka něžně vlasy, ponechává jeho hlavu na svém klíně a také zpívá lidské duši své odpuštění. Přes tu silnou malířskou stylizaci jde totiž pořád o lásku, která nikdy neumírá. Příběh je to působivý, drásavý a v samotném závěru opravdově dojemný.
Účinkující sólisté, kteří zpívají česky: Rusalkou byla Olga Bezsmertna, jíž se pěvecky dařilo lépe a lépe s přibývající dramatičností role, závěr byl vynikající, Princ (tenorista a dirigent Dmitry Korchak) byl velmi dobrý, dokonce i se závěrečným „Mír mi přej“, Vodník (Jongmin Park) má krásný a citlivý měkký bas, Cizí kněžna (Elena Guseva) a Ježibaba (Okka von der Dammerau) se vzácně doplňovaly, Žínky byly pěvecky a intonačně poněkud neposedné, Hajný Jiřího Rajniše uspěl na výbornou a Kuchtík (Svetlina Stoyanova) zrovna tak.
Jak to, že byl ten Rusalčin příběh tak působivý? Provází ho ve Scale neskutečně hluboká hudební interpretace, která diváky vtahuje do děje na jevišti. Tomáš Hanus jako výsostný divadelník staví celou katedrálu operního dramatu. Jako vždy z těch nejmenších částeček, které přeformovává do malých plošek a ty zase vedle sebe pokládá ve vzájemném souladu nebo naopak výrazném kontrastu, zvukově koordinuje a mění postavení jednotlivých nástrojů v tom bohatém předivu skladatelova orchestru, případně uzpůsobuje Dvořákovu dynamiku, protože lidské hlasy jsou přece to důležité, co divák nesmí přeslechnout, agogicky a tempově umně modeluje Dvořákovu hudební řeč, aby měla to, co má mít, zněla co nejlépe a aby byla strhující dramatickou výpovědí o daném tématu. O lásce, která je přes všechny útrapy hluboká a trvá až za hrob.
Dirigent Tomáš Hanus většinou respektuje skladatelem schválené škrty, podle potřeby dělá menší korektury, ale především hledá spolu s režisérkou společnou divadelní řeč. Malý příklad z plesu na Princově zámku, pro Rusalku je to drama mezi životem a smrtí. Když zní polonéza, Rusalka napůl umírá. První díl polonézy, její střední část, opakování s accelerandem, akordy, Rusalka se zhroutí. Druhé dějství se vsuvkou scénky Hajného s Kuchtíkem (trochu zkráceno) nepoužívá v souladu režijního a hudebního pohledu inscenátorů naivních bufózních rysů, s Žínkami se také moc nezdržují, byť jsou vítaným kontrastem, věnují se především Rusalčinu příběhu, který vidí jejíma očima. V posledním dějství se Rusalka setkává s Ježibabou a ta jí podává nůž, aby nevěrného Prince zabila, protože pak by se mohla vrátit ke své původní podobě. Dirigent a režisérka vracejí na jeviště důležitých šestnáct taktů, které se většinou vynechávají. Ježibaba v nich zpívá: „Člověk je člověkem teprve, v cizí krev ruku když stopil, zbrocen když vášní do krve bližního krví se opil.“ Spolupráce dirigenta a režiséra je základem jednolitosti inscenace. Díky za ni.
V takové podobě se tedy s Rusalkou potkává plné hlediště Teatro alla Scala Milano. Diváci jsou okouzleni a povstávají, aby pozdravili umělce na jevišti i v orchestřišti. Celkem šest představení Rusalky nebude mít nouzi o obecenstvo. Italové nám rozumějí. V závěru se úspěšná Rusalka děkuje s ukrajinskou vlajkou kolem ramen. Ano, všichni víme…
