Divadlo na Vídeňce vsadilo v letošní sezóně třikrát na „Figara“. 16. února 2015 mělo premiéru dramma giocoso Il barbiere di Siviglia – nikoli od Rossiniho, ale první zhudebnění Beaumarchaisovy komedie od Giovanniho Paisiella. V dubnu bude následovat bude Mozartova La nozze di Figaro a v květnu La mère coupable Daria Milhauda.
Paisiellův Lazebník sevillský, psaný pro carské divadlo v Sankt Petěrburgu, je z roku 1782, je tedy o 34 let starší než Rossiniho trvalka. Nabízí se tak zajímavé srovnání dvou různých generací italské opery, ale také opery rodilého Itala (a žádného podřadného) Paisiella, a hudebně italianizovaného Mozarta, jehož Figarova svatba vznikla pouhé čtyři roky po Paisiellovi. Libretista Paisiellova Lazebníka je neznámý; dříve uváděné autorství Giuseppa Petroselliniho je zpochybněno. Pro Rossiniho upravil Beaumarchaisovu předlohu Cesare Sterbini. Sterbini i Rossini Paisiellovu operu znali a je dobře patrné, jak se dokázali vyvarovat toho, co Paisiellovu kdysi tak populárnímu zhudebnění dnes už ubírá na přitažlivosti. Například přílišná opakování veršů, která zbytečně natahují nejen árie (v nichž ovšem dříve pěvci dostávali prostor k improvizaci), ale zatěžují i recitativy. Zejména první půle se tak poněkud vleče a několik citlivých škrtů by zřejmě neškodilo. Lze si všimnout, jak naopak Sterbini s Rossinim dodali to, co dodnes podporuje dráždivost jejich řešení. Jako zapojení sboru, který podtrhuje vyvrcholení finálních scén, zejména prvního finále, mizejícího u Paisiella do ztracena.
V Rossiniho Lazebníku je např. mnohem účinněji propracována scéna s dopisem. U Paisiella je nejlepší scénou Rosinina hodina zpěvu s falešným Basiliem alias Lindorem alias Almavivou, při níž Bartolo usne a v níž Paisiello v milostném duetu doslova vykomponoval, co se tehdy sice na scéně určitě nepředvádělo, ale doba přece jen nebyla natolik puritánská, aby vnímaví nevyposlouchali, co měl skladatel na mysli. Paisello nabízí rozkošnou Almavivovu serenádu, půvabnou Rosininu árii, komponuje bouřku (jinak, ale neméně zajímavě než Rossini), v instrumentaci se objevuje řada vtipných okamžiků, které je možné na scéně dobře inscenovat. A občas zaslechneme i příštího Mozarta – v serenádě Almavivy v prvním dějství se nedá přeslechnout podobnost s Cherubinovou árií z Figarovy svatby „Voi che sapete“. Mozartova „révérence“ staršímu kolegovi? Na druhé straně Bartolovi sluhové (kteří jsou převzati z Beaumarchaise, ale u Rossiniho nejsou), z nichž jeden neustále zívá a druhý kýchá, mohli vzbuzovat smích ve své době, dnes už působí spíše trapně. Totiž, nemuseli by, ovšem v jiném inscenačním pojetí. Paisiellův Lazebník ještě pracuje s komediálními typy, prozrazujícími předky commedie dell’arte, s žádnou psychologií. Na malém divadle, umožňujícím bezprostřední kontakt s divákem, který může dobře sledovat mimiku a svým způsobem spoluhrát, v dobových kostýmech a kulisách, je možné uplatnit prostředky drastické komiky a přistoupit na hru „na hru“. Režijní tým Moshe Leiser a Patrice Caurier však umístili Lazebníka do Španělska diktátora Franca, do 40. let minulého století. Vcelku zbytečně, dočteme se o tom sice v tiskových materiálech, na scéně samotné to vidět není.
Z pěvecko-hereckých výkonů stál na prvním místě Bartolo barytonisty Pietra Spagnoliho, který je u Paisiella vlastně hlavní postavou. Je to postarší, nicméně pohledný, zachovalý a sympatický elegán a je s podivem, co na něm Rosinu vlastně tolik odpuzuje. Iscenátoři považují vyznění opery za jakési jeho smíření se stářím a v tomto smyslu je snad nejlepší gag, který je napadl, úplný závěr: Bartolo pochopí, že nemá šanci, odejde do portálu – vyjde znovu a na vodítku vede na procházku jezevčíka. K Pietru Spagnolimu lze výkonem přiřadit Dona Basilia Fulvia Bettiniho. Figaro v podání Andrè Schuena přesvědčil pěvecky, herecky však se neprojevil jako onen hybatel děje, kterým by měl být – to je však třeba přičíst na vrub libretistovi a Paisiellovi, kteří Figarovi nenadělili takové „Figaro qua, Figaro là“ jako má Figaro Rossiniův a jeho postava je poněkud v pozadí. Pěvecký projev Topiho Lehtipuu (Almaviva) trpí rozkolísanou intonací a bezbarvostí, ani úzký hlas Mari Eriksmoen jako Rosiny s ostrými výškami neuspokojil; milovnický pár nebyl obsazen právě ideálně, nebo neměl právě svůj den (psáno z reprízy 23. 2.). V orchestřišti Freiburger Barockorchester za řízení René Jacobse v prvním dějství scházela jiskra, v druhé, celkově výrazně lepší polovině večera, se rozsvítilo i pod jevištěm.
