Světová premiéra opery Jana Klusáka Filoktétés se odehrála včera v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě. Sofoklova tragédie Filoktétés bohužel v ostravském ztvárnění nenašla adekvátní výraz a sílu. Velký podíl na tom má nezpěvné libreto, jež vychází z překladu Rudolfa Mertlíka. Operu dále sráží neinvenční scéna, kostýmy a nevýrazná režie Jiřího Nekvasila. Hudba Jana Klusáka tentokrát nenašla adekvátní vyjadřovací prostředky pro větší koherenci s textem.
Sofoklés byl z trojice řeckých dramatiků patrně nejtalentovanější. Ačkoli se z jeho 120 her zachovalo jen 7, patří k tomu nejlepšímu, co v antické literatuře vzniklo. Sofoklés své hrdiny představuje jako osoby, které skutečně odpovídají za své činy. Božská predestinace lidských osudů je eliminována, naopak zvyšuje se psychologická charakteristika postav.
Tragédie Filoktétés vychází jako většina antických her z mýtu o Illiadě. V té je stejnojmenný hrdina vylíčen jako syn thesalského krále Poianta, jenž vede do války proti Tróji výpravu sedmi lodí. Filoktétés vlastní magickou zbraň – Héraklův luk a šípy. Po přistání na ostrově Chrýse jej uštkl do nohy had. Rána je nezhojitelná, vychází z ní nesnesitelný zápach. Hrdinova agónie přiměje velitele zanechat trpícího Filoktéta svému osudu – zatímco spí, vysadí jej na pustém ostrově Lémnu. Tam stráví v naprosté samotě deset let. Řečtí válečníci si na Filoktéta vzpomenou až díky proroctví trójského věštce Kalchase, podle něhož Trója nebude dobyta jinak, než za použití Héraklova luku a šípů. Na Lémnos tedy přijíždí Odysseus s Achillovým synem Neoptolemem s jediným cílem: vzít lstí zbraň Filoktétovi. V tomto okamžiku začíná i Klusákova opera. Nuže, pojďme se podívat, jak si ostravští inscenátoři s Filoktétem poradili.
Scéna Daniela Dvořáka je pohroužena do simplifikované strohosti. Dřevěná obdélníková podesta v centru jeviště má symbolizovat jeskyni, v níž Filoktétés ve svém nedobrovolném exilu přebývá (zda to diváci pochopí, však není vůbec jisté), v zadním prostoru se nachází jakési auditorium, kde usedá mužský sbor. Hlavní postavy Filoktétes (Jakub Tolaš), Neoptolemos (Jana Hrochová) a Odysseus (Jorge Garza) mají zajímavé kostýmy (Simona Rybáková). Neoptolemos vypadá jako po zuby ozbrojený voják v khaki mundůru. Ostře kontrastuje s těsným velitelským kabátem Odyssea i s potetovaným trikem Filoktéta (kterému oděv sluší nejvíc). Největším překvapením je však mužský sbor oděný do stejných obleků, jež byly využity v Schumannově opeře Jenovéfa!
Jan Klusák se velmi těsně přidržel dějové linie tragédie. Samozřejmě, že Mertlíkův text je místy zredukován, skladatel přihlédl také k poznámkám Karla Hubky. Bohužel tyto úpravy nestačily – jedná se o libreto velmi nezpěvné, složené často z dlouhých kostrbatých vět, které činily zpěvákům značné problémy. Samotní představitelé zvládli své party rozporuplným způsobem. Nejlépe si vedl Filoktétés Jakuba Tolaše. Precizní artikulací, úspornými gestickými a mimickými prostředky dokázal vyjádřit drsný osud hrdiny, kterého chtějí Řekové i napodruhé zradit. Obsazení Jany Hrochové do role Neoptolema nebylo zcela bez problémů. Chápu záměr skladatele, vyjádřit jeho věk výše posazeným hlasem. Mezzosopranistka Hrochová však i díky svému kostýmu působila na scéně spíše komicky než přesvědčivě. Odysseus Jorge Garzy vládl sice znamenitou pěveckou technikou, ale co na tom, když měl nepřekonatelné problémy s kvalitou konsonantů. Délka vokálů byla v jeho projevu místy velmi špatná – na rozdíl od jeho poměrně precizní artikulace alveolárních vibrantů. Problém však spočívá i jinde – s naprosto neúměrným textem, který musel Garza místy doslova chrlit, by měli potíže i nejlepší čeští sólisté. V samotném závěru inscenace sestoupil výtahem jako deus ex machina Héraklés (Martin Gurbaľ), který byl vmáčknut do příšerného svalnatého gumového skafandru. Jen obyčejná chůze činila Héraklovi problémy, proto jej raději vyzdvihli výtahem do vzduchu, kde se mu podařilo zafixovat.
Hudba opery nenabídla nic spektakulárního. Představila sice Klusáka jako skladatele, který se s noblesou pohybuje napříč kompozičními styly – současně však partitura Filoktéta nepřinesla jedinou výraznější melodii a spočívala spíše v podbarvení děje, což nejúčinněji splnily perkuse. Přítomnost velkého orchestru a klavíru mi zůstává záhadou. Jejich vzájemná alternace během opery neměla naprosto žádnou logiku a působila spíše zmatečným dojmem. Nastudování Marka Ivanoviće lze hodnotit rovněž s velkým otazníkem.
Ostravská premiéra Klusákova Filoktéta představila dílo plné problémů. Od jevištního uchopení, přes problematické libreto, je jen krůček k dalším pochybením. Volba stejných kostýmů jako v Jenovéfě je závažný lapsus. Klusákova hudba je výrazově monotónní a nedokázala se vyrovnat s těžce deklamovanou literární předlohou. Doufejme, že projekty podobného typu neuvrhnou současnou operu na stejně pustý ostrov, jaký v dramatu představuje Lémnos.
