Zachtělo se nám nové Figarovy svatby v Mozartově památném Stavovském divadle. Je to vždycky očekávaný svátek, tak pro něj pokaždé zvolíme ten nejonačejší inscenační tým. Abychom si to užili všichni. Diváci, Mozart, my v operním souboru…
A už hrajeme, je premiéra 9. června 2023. Začínáme do ticha. Benzínová sekačka jede po trávníku, možná až příliš dlouho, ale pak konečně škytne a Zahradník ji musí znovu nastartovat. V orchestřišti začíná předehra. Hrabě podniká v nemovitostech, a tak daruje Zuzance a Figarovi jako svatební dar jeden s rodinných domků na tom posekaném trávníku. Tam mezi domky se odbývá první scéna zamilovaného páru a také ta milá hra na schovávanou mezi Zuzankou, Cherubínem, Hrabětem a Basiliem – a tak je kam se tiše skrýt. Potom už jsme ale potřebovali aspoň dvoje dveře pro hraběnčin pokoj, a tak jsme si pro ně zavolali. „DVEŘE!“ A už tu byly i s prostorovým „kresleným“ plánkem. No úplně to nefunguje, tak s tím trošku zatřeseme, dveře otočíme. A teď scénka Hraběnky, Zuzanky, Cherubína a Hraběte, který je vyrušil. Cherubín musí skočit do kanálu – tedy do propadla, neboť nám chybí okno. Nevadí, to je schválně, je to jen hra. Komická? No, to moc ne. Ale teď do toho nudného Mozarta vložíme trochu osvěžení. Je libo harmoniku, kytaru, písničku? Černobílé válečné filmové dotáčky? Všechno bude! Tady můžeme cokoli. Jó v době svého vzniku se Figarova svatba nemohla hrát, protože byla příliš revoluční. Sluha Figaro se bouřil proti pánovi. Tak o to už dneska vůbec nejde. Teď je to jinak – podnikatel proti lidu a opačně, žádná idyla, dojde na kopance do ležícího, na plivance, půjde to až na krev. Zuzanka že by měla být věrná? Nesmysl. Taková obyčejná kuchta si to rozdá s každým. S bohatým podnikatelem určitě! Figaro je v tom jednom našem černobílém filmu zraněn do paže, kterou si pak ve chvíli, kdy je ve stresu, rozškrábe, až mu bohatě teče červená. A Hraběte v posledním jednání zmlátí objednaná parta. Zkrvavená košile – no pěkně ho ti hoši zřídili. Dnešní doba je drsná, pánové a dámy, dámy a pánové, tak proč ji nenechat vniknout do Figarky, když JÁ to tak chci.
Paní režisérka Barbora Horáková Joly vidí Figarovu svatbu takto: „Figaro není komedie, ale vlastně osudové drama, nekončí happyendem, ale něčím neuvěřitelně hlubokým, a to omluvou. Poslední ansámbl je jako z jiné dimenze.“ (Z článku Kateřiny Motlové, PR opery Národního divadla: „Figarova svatba ve Stavovském divadle zkoumá hloubku vztahů z netradičního úhlu pohledu dámského tandemu dirigentky a režisérky“, Opera plus.) A tak v posledním jednání šoupneme na jeviště něco vzrostlých lysohlávek. Psychedelika to jistí. Že tam dochází u Mozarta k jakési katarzi? Bóže, vy jste ale naivní. A staromódní! Co s tím, DNESKA! Mozartovi by se naše inscenace líbila, on měl smysl pro srandu! Tak jsme mu tam ještě přimíchali něco jiné hudby… V programu k inscenaci najdeme tyto údaje: „Mezi 1. a 2. jednáním jsou užity části skladeb Nina Roty Silnice (La Strada) a Kmotr 2 (The Godfather II). Mezi 3. a 4. jednáním je užita část písně Micka Jaggera a Keithe Richardse Paint it Black v italské cover verzi Tutto nero s textem Luciana Beretty.“ Hudebník: Tomáš Křemenák. Kdo vybral hudbu, případně s jakým úmyslem – neuvedeno. (Scéna a videoart Falko Herold, kostýmy Nicole von Graevenitz, choreografie Jan Adam, světelný design Ivo Dankovič, sbormistr Lukáš Kozubík.)
Dirigent, zde dirigentka Julia Jones, nedílná součást inscenačního týmu, a nakonec ten jediný (ta jediná), kdo řídí průběh představení, by mohl-mohla mnohé ovlivnit. Paní dirigentka však pochopitelně drží inscenační basu, jinak to přece jenom v divadle nejde. Přijala záměrné narušování Mozartovy muziky, a navíc nezvládala udržet temporytmus inscenace. Dlouhé pauzy – tedy občasné „palmy“. Dočetla jsem se v programu, že paní Jones má mezinárodní zkušenost s Mozartovou hudbou – ale tady to opravdu nebylo příliš znát. Vyžadoval někdo od orchestru brilantnost a dokonalost, tvůrčí zaujetí? Ještě by vznikl kontrast mezi Mozartem a tou jako by náhodně vybranou hudbou, která do jeho muziky vniká. To, zdá se, opravdu nebylo cílem. Tak tedy občas nepřesná souhra, neladný průběh. Recitativy s kladívkovým klavírem, tak jak to má být, ale takové rychlé, chvílemi opravdu až příliš překotné. Na árie došlo, ale čekal-li snad někdo, že třeba duet Hraběnky se Zuzankou o chystaném dostaveníčku pod modříny zazní krásně hladivě, čekal opravdu marně. O přestávce někteří diváci odcházeli… bude to oblíbený repertoárový kus, zdá se… ono se to rozkřikne…
A co představitelé hlavních rolí? Mladí, talentovaní. Figaro Lukáše Bařáka, Zuzanka debutující Jekatěriny Krovatěvy (loni získala první místo v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior), Cherubín Jarmily Balážové, Hrabě Almaviva Pavola Kubáně, Marcellina Kateřiny Jalovcové, Hraběnka Barbory Perné, Basilio Josefa Moravce a další. Odvedli spoustu poctivé práce.
Tak už dost toho nactiutrhání! Teď seriózní informace: Paní režisérka Barbora Horáková Joly se roku 2017 zúčastnila mezinárodní soutěže Ring Award ve Štýrském Hradci a vyhrála ji se svým konceptem Donizettiho opery Don Pasquale a o rok později získala prestižní ocenění International Opera Award 2018 v Londýně v kategorii Objev roku. V Národním divadle režírovala v roce 2021 Verdiho Rigoletta a také dvojprogram složený z Weillových Sedmi smrtelných hříchů a Schönbergova Očekávání. A tak jsme jí přidali ještě nějakou tu repertoárovku, ať je sukces!
Nezdá se vám, že takováhle Figarka by se hodila spíš do studentského divadla, kde by sklidila jen několik repríz? Vždyť v divadlech existuje něco jako předváděčka (evaluace), na níž inscenační tým představí vedení souboru koncepci své inscenace včetně výtvarných návrhů, a to samozřejmě ještě v době, než se v divadle začne na čemkoli pracovat… Aha – promiňte, pane šéf, já vím, do toho mi nic není, vám se to asi líbilo, že…
„Co říci závěrem“ (Cimrman). Nevěřte mi, milí diváci, ani slovo, běžte se na tu Mozartovu Figarovu svatbu do Stavovského divadla podívat, třeba budete spokojeni.
