Opera Flandry uvedla inscenaci málo hrané opery Gioachina Rossiniho Armida. To by byl záslužný dramaturgický čin, Armida je jednou z nejdelších a nejnáročnějších oper Rosinniho, jenže to by muselo vedení opery pozvat jinou dvojici než Mariame Clémentovou (režie) a Julii Hansenovou (výprava a kostýmy). Jejich transpozice do sportovního prostředí se vůbec nepovedla a starý dobrý dirigent Alberto Zedda a výborní sólisté to nemohli zachránit.
Rossini komponoval Armidu podle Torquata Tassa pro neapolské Teatro San Carlo. Tam také bylo toto ‚dramma per musica‘ poprvé uvedeno v listopadu 1817 k znovuotevření divadla po důkladné renovaci vzhledem k požáru. Titulní role se ujala sama Isabella Colbranová, pro snad největší operní pěvkyni všech dob napsal Rossini více oper. Opera se příliš neujala a byla jen velmi zřídka inscenována. Nelze se ani moc divit, je velmi náročná pro představitelku hlavní role a rovněž pro jejího partnera a Rossini ji také napsal pro čtyři tenory! Operní diva Colbranová musela udělat dojem krkolomnými koloraturami a její part a také ten Rinalda se hemží ultra vysokými tóny. Předvídatelné ozdobné partije působí na posluchače celkem dost rychle monotónně. A tak Armida povstala z mrtvých až zásluhou Marie Callasové v padesátých létech minulého století a rovněž v poslední době (2010) Renée Flemingovou v Metropolitan Opeře. Tassova epizoda z ‚Gerusalemme liberata‘ (Osvobozený Jerusalem) posloužila jako předloha už před Rossinim Lullymu, Händlovi a Gluckovi a nezapomeňme také Antonína Dvořáka a jeho poslední operu Armida.
Děj o lásce mezi syrskou princeznou a křižáckým vojevůdcem se stal v naší době až hrozivě aktuální. To také inspirovalo francouzskou režisérku Mariame Clément transponovat příběh do dnešní podoby a to ještě nevěděla co všechno se v její mateřské zemi 13. listopadu odehraje. Proti transpozici nelze nic namítat, ale celé koncepci chybí konsekvence a tím i srozumitelnost. V prvním dějství, věnovaném mužům a boji, se na pozadí sportovního stadionu objeví fotbalové mužstvo a o chvíli později křižácké vojsko v bojovém stejnokroji. Posluchači uniká myšlenka a tak je tomu i v dalším ději, kde se vrací fotbalové mužstvo a i číslo 10 na zádech má představovat Zidana a jeho slavný úder hlavou, který na jevišti vypadal dost komicky. Z druhého dějství o ženách a lásce režisérka udělala scénicky vydařený kýč, ale zase nic víc. Až třetí dějství, rozchod Armidy a Rinalda, začíná být více srozumitelný, ale to je příliš pozdě. Stejně nevydařené jsou i kostýmy Julie Hansen.
Hudebního nastudování se ujal legendární Ital Alberto Zedda. Zedda, Rossiniho specialista „par excellence“, si Operu Flandry očividně zalíbil a ta záliba je zjevně obojetná, jakmile se objevil v orchestřišti, vypuklo hlasité nadšení vyprodaného sálu. Zedda je v Antverpách a Gentu pravidelný host. Sledoval jsem dlouho jeho dirigentská gesta a přestože je mu již 87 let (!) neomezil se na poklidné udávání temp. On se přímo vžil do vervní interpretace partitury, která vyžaduje silnou fyzickou připravenost, vždyť Armida trvá téměř tři hodiny čistého času! Však mu operní orchestr a také sbor šly zřetelně na ruku, nádherná podívaná. Když k tomu přidáme perfektně disponované hlasy protagonistů, španělské sopranistky Carmen Romeu (Armida) a nádherně znějícího tenoristu Enea Scala ze Sicílie (Rinaldo) je jen škoda, že Clémentová neměla trochu více inspirace, jako třeba v její předešlé vtipné produkci Il Viaggio a Reims.
Zůstaňme na závěr ve fotbalové terminologii: Opera Vlaanderen sestavila silné mužstvo, které ale hrálo bez tahu na branku a vstřelených branek. Clémentová stála příliš často v ofsajdu, tedy v postavení mimo hru.
