Objektivní meze častějšímu a přiměřenému provádění nicméně klade Meyerbeer svými požadavky na kvalitu a velikost provozovacího aparátu. Vynikající orchestr a sbor jsou základní podmínkou, dále je zapotřebí druhý orchestr na jevišti nebo za scénou a početný baletní soubor. Tím se pochopitelně zvyšují náklady na inscenování, jimž se divadla mohou vyhnout jen za cenu více či méně přijatelných kompromisů, především redukcí tanečních a pantomimických částí, tedy podstatné složky celku díla. Opomíjení Meyerbeera má však zřejmě ještě jiné příčiny. Rád bych tuto otázku položil šéfům operních domů v městech, která by se k Meyerbeerovi měla hlásit především nejen v roce jeho jubilea – v Berlíně a Paříži. V jejich případě to není už jen ignorování, ale programové odmítnutí části vlastní historie, faktické přihlášení k nacionálně motivovanému zavržení Meyerbeera. Uctít výročí jediným koncertním provedením opery Dinorah v Deutsche Oper v Berlíně je třeba chápat zvlášť ve srovnání s čerstvými oslavami kulatin Richarda Wagnera, Giuseppa Verdiho a Richarda Strausse jen jako úlitbu, aby nezájem nebyl vidět tak nápadně. Který jiný Berlíňan se může svým významem v dějinách hudby měřit s Meyerbeerem, a který jiný skladatel spoluvytvářel v oblasti opery prestiž Paříže jako hlavního města Evropy 19. století tak podstatně jako Meyerbeer? V době neustálého politického vzývání evropanství nelze postoj divadelního Berlína a Paříže k tvůrci patřícímu třem kulturám – německé, italské a francouzské – nazvat jinak, než jako ostudný.
