Kostel sv. Šimona a Judy se stal 4. října 2016 dějištěm opery Arminio Johanna A. Hasseho. Praha se tak stala po Gliwicích již druhou destinací tzv. Arminio turné, v rámci něhož {oh} Orkiestra Historyczna s česko-slovensko-polským pěveckým obsazením provádí tuto operu (po původním pouze koncertním nastudování) scénicky.
Oproti Městskému divadlu v Gliwicích je zde ale jeden podstatný rozdíl, a to právě prostředí kostela, které znesnadňuje tradiční fungování některých divadelních prvků. Orchestr účinkuje na jevišti, za kulisami se nachází velmi výrazný barokní oltář (který v dané situaci působí vcelku rušivě), chybí opona a možnosti osvětlení jsou omezené. Proto se nabízí otázka, jestli bylo tak úplně šťastné vybrat pro tuto příležitost právě tento prostor, který přináší problémy při vnímání jak sluchové, tak vizuální složky produkce.
Možná se však jedná o další z množství režijních záměrů ve spojování „starého” a „nového”, které propaguje režisér Arminia Marek Mokoš. Toto představení je, jak se dočteme v programu, provedeno „v autentické interpretaci na dobové nástroje a v moderním scénickém pojetí, které respektuje historii a zařazuje i dobové prvky”. Výsledkem je tedy určitý kompromis mezi ztvárněními z 18. a 21. století. Ozvěny dobové produkce můžeme spatřovat v „poučené” interpretaci jak ze strany orchestru, tak zpěváků, popř. v některých jejich divadelních gestech. (Nicméně i čtení libreta, místo panelu s titulky, při představení nám svým způsobem navozuje atmosféru předchozích století, i když se zde jedná spíše o technickou záležitost.) Naopak „modernost” se projevuje ve vcelku minimalistické scéně, tvořené ve své základní podobě pouze čtyřmi antickými sloupy a symbolickým trůnem, spíše jednoduššími kostýmy, využívajícími pouze tří barev, ale hlavně v množství škrtů provedených v libretu G. C. Pasquiniho, aby (podle slov režiséra) měla opera „svůj tah a směřovala k jednotě celku”.
Tímto celkem je v Hasseho Arminiovi tradiční operní téma, tedy svár mezi poslušností státu/rodině a romantickou láskou, které je zde navíc okořeněno o problém významu spravedlnosti a cti, přičemž na pozadí děje leží historická válka mezi germánskými kmeny a Římem. I s množstvím již zmíněných škrtů v libretu (ty se týkají převážně různých vedlejších dějů, charakteristik vedlejších postav, vynechání velkého množství návratů v da capo áriích, což se sice jeví jako dramaturgicky šťastné, ale zcela se zde potírají zvyklosti opery seria, stejně tak jako vypuštění smířlivého konce opery), které byly podniknuty s myšlenkou, že moderní divák je zvyklý na jiný způsob vnímání reality na jevišti a na rychlejší tempo plynutí času, a proto potřebuje větší spád, než jaký vyžadoval operní divák v 18. století, se rozpracování tohoto tématu rozrostlo až do tří hodinové délky, jež byla jistě hlavní příčinou značného zřídnutí publika po přestávce po druhém dějství.
Interpretačně bylo totiž představení nadprůměrné. Již v předehře orchestr nastolil hudební čistotu a přesnost, ale zároveň dynamičnost, a kompaktnost zvuku vydržela až do úplného konce. Zřejmě vzhledem ke svému umístění na scéně se však v některých úsecích stávalo, že svou hlasitostí přehlušoval zpěváky. U pěveckých výkonů je pak třeba vyzdvihnout dramatičnost a tah, se kterými podávala árie Segimira Dorota Szczepaňska, jež spolu s ostatními zpěvačkami v mužských rolích věrně napodobovala mužskou gestiku. Svým celkovým přístupem zaujal i představitel Segesta Karel Kozlowski, jehož až romanticky rozervaný projev otce zmítaného mezi láskou ke svým dětem a povinností ke státu měl sice za následek určitou hlasovou nevyrovnanost, která se však velice dobře snoubila s hereckým vyjádřením charakteru postavy. Avizovaná indispozice hlavní role Arminia Markéty Cukrové se na celkovém dojmu tolik nepromítla a naopak závěrečný tercet Tusnelda-Arminio-Segesto se stal vyvrcholením programu, když se zde spojila pěvecká dokonalost s vysokým hereckým nasazením a (v dobrém slova smyslu) až vtíravými harmoniemi Hasseho hudby. Vypuštění happy endu (určité smíření bylo naznačeno pouze herecky) se pak tedy z hlediska celkového účinku závěru opery ukázalo jako velice vhodné řešení.
