Světová premiéra komorní jednoaktové opery A Woman Such as Myself hongkongského skladatele Daniela Lo na objednávku festivalu Dny nové opery Ostrava proběhla 27. června v tradičním festivalovém prostoru Starých koupelen vítkovického Provozu Hlubina. V hlavní roli se představila sopranistka, skladatelka a herečka Kamala Sankaram. Prakticky sólovou operu nesla po celou dobu bez zaváhání, s nevídanou energií. Podobně suverénním výkonem se ve světě opery představila mladá mezzosopranistka Eliška Zajícová v roli tety, která zaujala především svým rozvinutým hlasovým fondem. Muže hrál a zpíval Vojtěch Šembera. Svoji dvojroli zvládl bez zjevných intonačních problémů, avšak se spornou anglickou výslovností.
Režie a scény se ujala manželská dvojice Miřenka Čechová a Petr Boháč. Komorní orchestr složený z hráčů Ostravské bandy a Ostrava New Orchestra pod taktovkou Petra Kotíka byl rozmístěn na parteru. Za hudebníky bylo postaveno vyvýšené pódium s minimem rekvizit. Nad jevištní akcí byly na tři plátna promítány videoprojekce se symbolickými motivy: květiny, detaily obličejů, očí či rukou. Nejen že nebyly nezbytné a příběhu nepřidávaly o moc více než nekonkrétní sadu vizuálních hesel, navíc měly tendenci rozptylovat od toho, co tu bylo třeba: hluboké ponoření se do hudby a děje na pódiu.
Libreto Suyin Mak podle povídky Si Si ve formě vnitřního monologu je inspirováno Schönbergovým Očekáváním, jde tedy o typické komorní drama pro jednu ženu. Bezejmenná hrdinka této opery se živí líčením zesnulých. Je to nezvyklé povolání, které ji sice zajistí materiálně a vždy po něm bude poptávka, má ovšem zásadní vliv na její osobní život. Vedle společenské stigmatizace práce s mrtvými ji trápí i příběh její tety – ženy, která hrdinku umění líčení zesnulých naučila. Právě ji při jedné nešťastné příležitosti opustil životní partner, jakmile jej vzala do své práce. Nyní čeká hrdinka v kavárně na svého nápadníka. Právě přichází a za pár chvil se má dozvědět pravdu o jejím zaměstnání. Zůstanou jeho city upřímné? Podlehne vlastnímu strachu a uprchne se slovy odporu? Podobně jako samotné rozuzlení je ponechána otevřená otázka o pravém významu kytice, kterou mladík na schůzku nese. Je symbolem potvrzení lásky – či předzvěstí konce, jak se toto gesto chápe v jejím povolání?
Námět se zprvu může zdát jako velmi exotické téma: s tímto konkrétním povoláním se člověk skutečně běžně nesetká. Záhy však vychází najevo, že o její zaměstnání tu vůbec nejde. Že je jedno, co vlastně dělá, čím se živí. Rozvíjí se tu naprosto univerzálně společné téma, do kterého se kdokoli se stejnou zkušeností ihned vžije. Celý příběh se ve skutečnosti odehrává v pouhých několika minutách, kontext je postupně odhalován skrze vzpomínky. Je to jediný okamžik strachu, nejistoty a napjatého očekávání v hlavě hrdinky rozvinutý v celou jednu hodinu toho strašlivě známého myšlenkového procesu „Co řekne, až zjistí pravdu? Co když se otočí a odejde? Co když mne nepřijme?“ Až děsivě dokresluje situaci téměř přehlédnutelný detail: to zásadní a skutečné – ta realita, ta samotná rozhodnutí, přímé otázky a fakta – se stane v těch několika málo mluvených pasážích. Veškeré nevyřčené pocity okolo, vnitřní napětí a zrádné myšlenky jsou vyjádřeny zpěvem. Pod slovy je svíravý emoční náboj podpořený přirozeným herectvím postaveným na neuspěchaných, rozvážných pohybech, včetně symbolického momentu, kdy si hrdinka sundává z rukou gumové rukavice, pod nimiž nachází další.
Jemná zvukomalba neurčitého napětí se nesnaží příliš konkretizovat děj hudebními prostředky typu melodie či typickými disonancemi, místo toho sází na čistý cit. Atematická, přirozeně plynoucí hudební faktura je kompaktní a hutná, připomínající hustou, místy až těžkou mlhu. Eklektický skladatel jednotlivým postavám přiděluje jejich vlastní (většinou modální) stupnice a harmonické postupy. Nejde přímo o ihned rozpoznatelné leitmotivy, spíše o jemné, částečně skryté přechody a rozdíly mezi jednotlivými částmi. To samozřejmě neznamená absenci skutečně kontrastní pasáže, například při úvodním nedorozumění, koho vlastně protagonistka líčí – nastávající nevěsty? Oslavenkyně?
Hudební složka nepotřebuje být exhibicí nových technik, zato funguje, i když se na ni posluchač vědomě nesoustředí. Okamžitě a v reálném čase reflektuje vnitřní pochody zúčastněných. Lo se také pečlivě věnuje dynamice. Několik dobře rozmístěných vrcholů co do síly zvuku i míry emocí dávkuje jako obratný kuchař. Zcela se tak obejde bez neosobního experimentování nebo nutnosti avantgardy pro avantgardu samou, a to jak v hudbě, tak i ve zpěvu. Lo se opírá o tradici. Drží se pevného a osvědčeného rámce, který ovšem stále přizpůsobuje a inovuje.
Vzhledem k uvedení této opery na festivalu vedle jmen, jakými jsou John Cage, Salvatore Sciarrino či Rudolf Komorous, by mohl lehce vzniknout dojem, že je dílo Daniela Lo až příliš tradiční, a málo pobuřující. Tento problém se však dá přeformulovat: v rámci programu NODO byla opera A Woman Such as Myself rozhodně netradiční. A mimo jiné i mnohem přístupnější (a tím pádem vhodnější k rozšíření povědomí o soudobé tvorbě) než leckteré hraniční experimenty, na které také v Ostravě nakonec došlo.
A Woman Such as Myself je kompletní, dospělé dílo – o to více, pokud vezmeme v potaz skladatelův věk jednatřiceti let a fakt, že jde o jeho vůbec první operu. Pokud jej snad ještě nenalezl, rozhodně je minimálně na dobré cestě k rozvinutí a pevnému uchopení vlastního hudebního jazyka. Ve zkratce: i v nové operní tvorbě se dá nalézt veskrze přístupná a přívětivá hudba i příběhy se silným, skutečným obsahem. A Woman Such as Myself je toho příkladem.
