Bruselská královská opera má problémy, k těm velkým patří neutěšená finanční situace, k těm menším nezdařilá inscenace Dona Giovanniho. Nic na tom nemění nominace ‚International Opera Awards 2015‘ v kategorii nejlepší operní dům. V době kdy rozpočet ministerstva kultury v České republice stoupá, tak se ve většině západoevropských zemí šetří. To nastartovalo před několika roky Nizozemí, ale nezůstalo jen u něj. U belgických sousedů musí bruselská opera ušetřit 4 procenta na personálním obsazení a dokonce 20 procent na pracovních výdajích. Po zděšení, kterou tato zpráva v kulturním světě vyvolala se sice ušetřená částka zmenšila na 1,4 milionu eur, ale dopad je stejně velmi citelný. Zrušila se produkce Dreigroschenoper v režii Oliviera Py, všechny projekty barokních oper a Monteverdiho pod vedením René Jacobse a dále i taneční inscenace Anny Teresy De Kersmaekerové a Sidi Larbi Cherkaouniho. „Od začátku bankovní krize v roce 2008 jsme ušetřili již 12 procent. Každá taková úspora má přímý dopad na output“, naříká intendant Peter De Caluwe.
Ať už je hodně či málo peněz, Mozart se bude hrát vždy. Ve chvíli, kdy londýnská Classical Opera oznámila nový mozartovský projekt, vyrukovala bruselská opera s novou inscenací Dona Giovanniho v režii Krzysztofa Warlikowského. Jen půl roku dříve byla stejná opera na programu Opery Flandry, to je nový název Vlámské opery po fúzi s flanderským baletem. Vraťme se ale na chvilku k projektu Classical Opery, která se specializuje na Mozarta. Přesně 250 let od Mozartovy první symfonie psané v Londýně bude uvedena většina jeho symfonií a všechny opery. Celý mamutí projekt bude trvat 27 let do roku 2042! „Je dost možné, že budu po smrti dříve než s tím skončíme „, poznamenal vhodně Ian Page, dirigent Classical Opery.
V Bruselu se samozřejmě hrála pražská verze Dona Giovanniho z roku 1797, tedy o dvě árie a recitativy méně než ve Vídni o rok později. Nastudování „dokonalého díla bez jakýchkoliv nedostatků“, jak zhodnotil známý filosof Kierkegaard tuto operu, bylo svěřeno Polskému režisérovi Warlikowskému. On zná bruselskou operu dobře, byl zde již počtvrté, ale poprvé režíroval Mozarta. Don Giovanni se dá zobrazit různě, Peter Sellars ho kdysi přestěhoval do ghetta ve španělském Harlemu, Michael Haneke z něj udělal bezcitného manažera a Calixto Bieito šokoval diváka způsobem sobě vlastním. „Názvy jako volnomyšlenkář nebo libertin se vážou k 18. století, nejsou dnešní. Proto jsem hledal inspiraci v sexu propadlém protagonistovi z filmu ‚Shame‘ Steve McQueena“, řekl Warlikowski o svém pojetí ‚opery oper‘. Hned v úvodu představil, sice jen na filmovém plátně, skupinový sex a podobné scény nám naservíroval až do večeře dona Giovanniho a komtura. Jeviště bylo většinou přeplněné a postavy bezcharakterní. Hrálo se i v královské lóži po straně, takže část obecenstva dostala cedulky s omluvou, že dvě scény neuvidí. Dle mého soudu to byla jedna z nejhorších inscenací této opery z posledních let. A nebyl to jen můj dojem, z hlediště se ozývaly časté ‚bú‘-výkřiky a potlesk byl velmi vlažný.
Hudební nastudování je třeba rozdělit na dvě části. Operní orchestr sice nezklamal, ale také nenadchl, chyběla mu ona typická mozartovská lehkost. To byla zejména zásluha šéfdirigenta Ludovica Morlota, přesněji řečeno šéfdirigenta na odchodu, po neshodách s orchestrem se vrací zpět do Francie, velká ztráta to určitě nebude. Pěvecké obsazení bylo výborné. Jmenujme zejména mladého Francouze Jean-Sébastiena Boua (don Giovanni), sira Willarda Whiteho (komtur), Kanaďanku Barbaru Hannigan (donna Anna), mozartovského tenora ‚par excellence‘ Topi Lehtipuu (don Ottavio) a rovněž mladého Němce Andrease Wolfa (Leporello). Dobrý dojem to bohužel zachránit nestačilo.
