Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.
Dirigentka Miriam Němcová vedla celý ansámbl s přehledem, klidnými širokými gesty, která střídala s rychlými a přesnými nástupy. Instrumentalisté si se svými sólovými vystoupeními pohráli, bylo jasně patrné, že je Rossiniho hudba baví, právě tak jako operní sólisty a pánský sbor. Michaela Zajmi má svou Popelku dobře zažitou (nastudovala ji už roku 2010 pro Janáčkovu operu v Brně), zpívá ji bez jakékoli námahy a s gustem. Stejnou pěveckou lehkost propůjčil Ondřej Koplík svému princi Donu Ramirovi. Jeho hlas se prozpívává, nabírá na síle a neztrácí pružnost. S přehledem zvládá výšky a koloraturní pasáže.
Pro Jiřího Brücklera je role Ramirova sluhy Dandiniho zpestřením jeho repertoáru, poskytuje mu možnost rozpohybovat barevný baryton a pohrát si s jistě vítanou komediální rolí. Na jevišti nebyl jediný pěvec, který by neodvedl kvalitní výkon jak pěvecký, tak herecký. Komický a drsný Don Magnifico Andrije Shkurhana, roztančená Clorinda Miroslavy Časarové a nemotorná Tisbe Petry Vondrové byly až klaunskými protějšky jejich „služky“ Angeliny-Popelky. Počátek a konec operní pohádky patřil Jaroslavu Patočkovi jako moudrému Alidorovi, jeho znělému basu a respektu hodnému vystupování. Také mužský sbor odvedl dobrou pěveckou i hereckou práci (sbory připravila Miriam Němcová spolu s Annou Novotnou Peškovou).
Inscenační tým byl ryze ženský. Mladá francouzská režisérka Constance Larrieu u nás zazářila před čtyřmi lety při Hudebním festivalu Znojmo svou rozvernou inscenací Rameauovy opery Platée. Přicestovala do Liberce se svým asistentem Didierem Girauldonem a k pohybové spolupráci přizvala Šárku Brodaczovou. Na minimalistické scéně Marie Blažkové (paravány, barokizující prvky zavěšené na tazích, nejnutnější nábytek a pár scénických doplňků) a v pestrých kostýmech Renaty Slámkové, která hercům přidala výrazné divadelní paruky vyrobené z lesklých plastových stuh, vzniklo divadelní představení, které nás diváky ani trochu nezarmoutilo. Režisérka vtiskla každé z postav výrazný čitelný charakter, vybudovala jejich vzájemné vztahy, podpořila patrně i jejich vlastní kreativitu. Nepotřebovala žádné velké divadelní efekty, stačilo maličko dýmu při výstupech dobrého ducha Alidora a nějaké ty stříbrné konfety. Pohoda, lehkost, vtip.
Mám pár drobných připomínek a dotazů. Možná, že Popelka, tady ne zcela pasivní, nemusela mít tak usedlý šedý kostým a proč jako jediná nemá nadreálnou paruku? Čtyři rozkošné „myšky“, upravovatelky scény, jako by sem zabloudily z jiné opery či spíš operety. Poněkud rušivě na mne působil také předvolební výstup Dona Magnifica. A proč má převlečený princ Ramiro na začátku panskou paruku, ale hned v dalším výstupu splyne s davem sluhů a vymění ji za jejich jednotný klobouček s oušky či peříčky?
Libereckou inscenaci Rossiniho Popelky velmi doporučuji dospělým i dětem. Je pro ty, kdo dokáží podlehnout hravosti, něžnému divadelnímu kouzlu a instinktivně pochopí, že se před nimi odehrává divadlo, jehož přípravě věnovali tvůrci nejen mnoho úsilí, ale také smyslu pro humor.
