Provádění českých oper 19. století se v současné době omezuje většinou na Smetanova díla (ve výběru – Braniboři v Čechách a Čertova stěna se dávají jen občas), Dvořákova Jakobína, Čerta a Káču a Rusalku (1900, premiéra roku 1901; Moravskoslezské divadlo uvedlo nedávno neprávem opomíjenou Armidu), Fibichovu Šárku a někdy i Pád Arkuna (1898, premiéra roku 1900). Opery, které vznikly v okruhu těchto tří skladatelů, jsou vesměs známy jen jako součást slovníkových hesel svých tvůrců. Až na vzácné výjimky, jakými byli Templáři na Moravě Karla Šebora, uvedení plzeňskou operou roku 1981 v Plzni a v Litomyšli, nebo Český triptych pražského Národního divadla, které v roce 2003 představilo hudebně dramatické práce Jana Bedřicha Kittla (Bianca und Giuseppe), Františka Škroupa (Der Meergeuse) a Leopolda Eugena Měchury (Marie Potocká).
To, že se pro podobný krok v této sezóně rozhodlo také Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích, je pro hlubší poznání hudební a divadelní historie našich zemí mimořádně významné: každé z hlediska dneška „okrajové“ dílo zrcadlí zkušenost dobových hudebníků a divadelníků výrazněji, než „velká“ tvorba, která cizí vlivy přetváří ke svému vlastnímu obrazu, zatímco u „menších“ autorů zůstávají čitelnější a „syrovější“. Platí to i o Vojtěchovi Hřímalém (1842-1908), jehož operu Zakletý princ, která měla v Praze premiéru roku 1872, oživil v Českých Budějovicích mladý dirigent Jan Bubák, který provádění na vedlejší kolej odsunutých děl pokládá za svou vlasteneckou povinnost. Autor Zakletého prince byl osobností pozoruhodnou – narodil se roku 1842 v Plzni jako člen významného hudebního rodu s polskými šlechtickými kořeny, na pražské konzervatoři studoval hru na housle, angažován byl v Nizozemí a Švédsku, v Čechách, na Bukovině a v Haliči, a zemřel ve Vídni; byl autorem světských i duchovních kompozic, napsal i pojednání o Národním divadle a českých skladatelích (1895). Během své kariéry houslisty a kapelníka měl příležitost absorbovat operní a singspielové prvky české, italské, francouzské a německé. Ve svém Zakletém princi je využil všechny brilantně; není divu, že se jeho konverzační komedie o opilém ševci, jenž se na jediný den stane princem a v této roli si stačí lecos zařídit i pro sebe, těšila velké oblibě nejen v Čechách, ale i v jiných částech rakouského mocnářství.
Opera, jejíž text podle veselohry Johanna von Plötze napsal významný český libretista Jindřich Hanuš Böhm, byla uvedena v Praze, Štýrském Hradci, Záhřebu a v Černovicích na dnešní Ukrajině, jednom z Hřímalého působišť. V pražském Národním divadle byl Zakletý princ naposledy inscenován roku 1933, opavská opera ho nastudovala ještě v roce 1952. Vtipně zhudebněný text, svěží melodický tok, vylehčená orchestrace a efektní zpěvní party (zejména árie prince Vítej, libý mi ranní vánku, prozrazující autorovu výraznou inspiraci italským belcantem) činí ze Zakletého prince dílo dodnes atraktivní jak pro publikum, tak i pro interprety. Na premiéře, která se odehrávala v akusticky příjemné českobudějovické staré divadelní budově, to bylo znát. Pěvecké výkony byly vesměs výborné, představitelé hlavních rolí Martin Štolba (Princ Miroslav), František Brantalík (Baron Jestřáb, princův maršálek), Pavel Klečka (skvostný Doktor Zimotřas), Miroslava Veselá (Marta Knejpková, vdova po ševci), Aleš Voráček (Toník, její syn, švec), Kristýna Vylíčilová (Evička, jeho nevěsta) a Michal Pavel Vojta (neodolatelně komický Kosma Damián Brk, notář) odvedli navíc i velmi dobrou hereckou práci. Perfektně připravený byl i sbor, vedený Martinem Veselým.
Scéna Pavla Krejčího a kostýmy Lenky Poláškové byly v souladu s pohádkovým námětem – a podobně i režie Miroslava Veselého a pohybová spolupráce Sergeje Škalikova, které se obešly bez pro dnešní dobu typických schválností a zbytečných gest: při vší své střídmosti nabídly podívanou jak zábavnou, tak inteligentní. Hudební nastudování Jana Bubáka, kterému předcházela příprava provozovacích materiálů z dobových pramenů, vyznačovala preciznost práce s velkou plochou i detailem; dirigent tu výtečně zužitkoval své značné zkušenosti s historickou hudební tvorbou, nabyté v době studia a angažmá v zahraničí. Divák si odnášel pocit, že by bylo dobře Zakletého prince vidět a vyslechnout alespoň ještě jednou – a že by bylo velmi zapotřebí, aby byla Jihočeskému divadlu dána možnost ho představit nejen na domácí scéně, ale i jinde; v mnoha směrech se tu jedná o inscenaci skutečně výjimečnou.
