Režisér Tobias Kratzer založil svou koncepci Hugenotů na důležitosti vizuální složky v žánru velké opery. Meyerbeerova opera se odehrává v ateliéru, kde má malíř podle zadání mecenášky namalovat obraz míru. O tom se samozřejmě nic nezpívá a divák se to může dovědět jen z divadelního programu nebo z přednášky uvozující představení. Malíř i jeho mecenáška nejsou přidané figury, ale režisér do nich proměnil operní postavy hraběte de Nevers a královnu Marguerite de Valois. Děj začíná někdy ve 20. století a sbor i sólisté až na malíře se postupně přestrojují do historických kostýmů doby bartolomějské noci. Divák, který přišel do divadla, aby v rámci přijatých operních konvencí spoluprožíval předváděný příběh, se může právem ptát, zda je to „hra“ nebo „skutečnost“? Z malíře-Neversa se stal hlavní aktér, kterého režisér zaměstnává na jevišti i tam, kde by z logiky situace neměl být. Stává se tu svědkem Valentinina milostného vyznání Raoulovi. Tato trapnost se ještě zvětšuje tím, že při Raoulově nádherné kantiléně „Tu l’as dit“ (kterou jako jediné místo v Hugenotechobdivoval i Meyerbeerův úhlavní nepřítel Wagner) Valentina běží k Neversovi, svému manželu, patrně aby si s ním „vyříkala“ své citové problémy. (Valentina byla donucena se za něj provdat, ačkoli miluje hugenota Raoula.) U Meyerbeera je Nevers jako jediný katolík, který odmítl účast na masakru protestantů, zabit svými souvěrci. Tady však mrtvý malíř-Nevers ožije a dokončí svůj obraz míru: plátno poleje červenou barvou a předá ho objednavatelce, která se mezitím z královny zase proměnila v civilní osobu. Milý diváku, mysli si, co chceš, a hlavně o tom moc nepřemýšlej.
Jak se s touto režijní koncepcí snesla Meyerbeerova hudba? Guido Johannes Rumstadt vzal nastudování bohužel za špatný konec. Meyerbeerovo dílo muselo odjakživa snášet spoustu škrtů, ale je to důvod, proč se v 21. století vracet k starému šlendriánství? Když už se vynechala řada recitativů, protože o nějakou motivaci nebo logiku děje tu nejde, budiž, ale co se provádělo s hudebními čísly? I po sto padesáti letech by mohl Bedřich Smetana znovu napsat: „Banket v 1. jednání Hugenotů poskytuje […] obraz, vedle kterého by Meyerbeer pranic ze stavby periodní byl znáti nemusel, a cizinec musel by si podivný náhled utvořiti o nás, kdyby viděl, jak se čísla škrtají.“ Příslovečná kapelnická modrá tužka řádila i v nejslavnějších a nejkrásnějších číslech jako jsou svěcení zbraní a duet Valentiny a Raoula ve 4. jednání. Provedení přitom mělo příznivé předpoklady ve výtečných sborech (sbormistr Tarmo Vaask) a v neméně prvotřídně hrajícím orchestru Staatsphilharmonie Nürnberg (až na začátek hugenotské válečné písně, kde se pikola s fagotem nemohly sejít v taktu). A hlavně byly dobře obsazené početné role, mezi nimiž vynikala zrovna ideální dvojice protagonistů. Arménská sopranistka Hrachuhí Bassénz je svým tmavě zbarveným ohebným sopránem velkého rozsahu pro Valentinu jako předurčená. Hravě zvládla i taková úskalí, kdy třeba musí nad Marcelovým protihlasem držet několik taktů vysoké c. Uwe Stickert zpíval exponovaný tenorový part Raoula více v lyrické poloze, s krásnou kantilénou a lehkými výškami až do c a des. Dirigent naštěstí dovolil Raoulovi zazpívat i druhou sloku romance, kterou na violu d‘amour výborně doprovázel Christian Heller, a Valentině přednést árii ve 4. jednání, kterou skladatel určil jako fakultativní složku díla. Na svém místě byla s bezvadnou koloraturou i Leah Gordon (královna Marguerite). Role pážete Urbaina, napsaná pro lehký koloraturní soprán, se někdy svěřuje mezzosopranistce, pokud má zpívat rondo, které Meyerbeer dodatečně zkomponoval pro altistku Alboni. V Norimberku ale nebyl takový důvod. Mezzosopranistka Judita Nagy tak zpívala s určitými volnostmi v kadencích a ve finální strettě 1. jednání. Zcela chybné bylo ovšem obsazení barytonisty Jochena Kupfera do role Marcela, která vyžaduje mohutný hluboký bas. V druhé basové úloze hrabětě de Saint-Bris si lépe vedl Nicolay Karnolsky. Agilní malíř Martin Berner byl jako Nevers pěvecky matný.
Státní divadlo v Norimberku je možná jediné, které letos připomnělo 150. výročí úmrtí Giacoma Meyerbeera. Škoda, že tuto jedinečnost nestvrdilo také výjimečnou úrovní hudebního provedení, když to dnes bez režisérského divadla už asi nejde.
Psáno pro: HARMONIE 8/2014
