Čtyřicátý první ročník jednoho z největších festivalů staré hudby Innsbrucker Festwochen der Alten Musik měl podobnou náplň jako minulá léta, to ovšem neznamená, že by nebyl ojedinělý. Tři barokní opery, mezinárodní soutěž barokního zpěvu a asi čtyřicet koncertů, stáží a jiných aktivit řadí festival v Innsbrucku mezi nejdůležitější letní hudební aktivity v Rakousku.
Každý důležitý festival staré hudby oslavuje tento rok Claudia Monteverdiho a v Innsbrucku to nebylo jinak. Concerto Italiano Rinalda Alessandriniho uvedlo známou církevní skladbu Vespro della Beata Vergine a Monteverdi byl alespoň částečně na programu dalších pěti koncertů.
Monteverdi
V roce, kdy si připomínáme 450. výročí jeho narození, nemohly operní inscenace festivalu začít jinak než některou z oper slavného rodáka z Cremony. Intendant festivalu, rovněž Ital, Alessandro De Marchi, se v tyrolském hlavním městě zcela zabydlel, nejen že mluví plynule německy, ale získal si i autoritu svého učitele a dlouholetého předchůdce v ředitelské funkci, René Jacobse. On také upravil a řídil novou koprodukci festivalu a norské opery v Oslu Il ritorno d’Ulisse in patria. Ke tři tisíce let starému příběhu Homerovy Odyssey ještě přidal dva madrigaly z Monteverdiho Madrigali Guerrieri et Amorosi a Scherzi musicali a také sinfonii Francesca Cavalliho. De Marchi zná tuto operu podrobně, vždyť se před mnoha léty v Innsbrucku podílel na jejím provedení pod Jacobsem, tehdy ještě jako cembalista.
Norský režisér Ole Anders Tandberg a jeho krajanka Erlend Birkeland umístili příběh do jednotné výpravy. Je to jakási hospoda třetí cenové skupiny, kde svatební hosté a samozřejmě i nevěsta Penelope čekají na návrat Odyssea. Ten jak známo trvá 20 let, na scéně 3 hodiny a tak je třeba ono nekonečné čekání vyplnit akcí. Tvůrci inscenace do hospody tedy přidali ještě malé podium, na kterém se odehrávají skeče různého charakteru. To byl jistě dobrý nápad, ale ona neutuchající starost, aby se divák barokní opery nenudil, je poněkud přehnaná. Na „divadle v divadle“ se pořád něco děje, někdy vtipné scénky na dokreslení příběhu, ale dost často něco, co divák může stěží pochopit a nakonec tyto vsuvky ruší porozumění celého děje a jak víme, libreta barokních oper jsou pro dnešního diváka ne vždy dostatečně srozumitelná.
Hudební vyznění dopadlo mnohem lépe, ale i zde pár připomínek. Soubor Alessandra De Marchiho, konkrétně žestě (cinky a trombony), potřeboval více času na zaběhnutí, jak zvuk, tak i intonace nebyly zrovna ideální. Nutno podotknout, že Academia Montis Regalis s dobovými nástroji včetně regálu, se rozehrála k velmi dobrému výkonu a na tom se velkou měrou podílel i dirigent. Z devatenácti sólistů jmenujme alespoň protagonisty, chorvatský tenor Kresimir Spicer (Ulisse) byl ve všech směrech excelentní a nelze mu vytknout vůbec nic. To nelze říci o mezzosopranistce Christine Rice, která ztělesnila postavu Penelope bez charakteru. Sečteno a podtrženo: innsbrucká inscenace Il ritorno d’Ullise in patria sice uspokojila, ale nenadchla.
Rameau
Festival programuje každý rok plnohodnotně dvě barokní opery. Tou druhou byl acte de ballet Pygmalion Jeana-Philippa Rameaua z roku 1748. De Marchi inklinuje více než Jacobs k románskému repertoáru, pod jeho vedením byly uvedeny mnohé známé i méně italské a francouzské opery a tak to bylo i tentokrát. De Marchi pozval prvotřídní francouzské interprety, Christopha Rousseta a jeho Les Talens Lyriques. Balet-opera byla tehdy oblíbená forma, která se dnes už víceméně udržuje jen ve Francii. Protože Pygmalion trvá sotva tři čtvrtě hodiny, byly nejdříve představeny kratší skladby Rameaua a Rebela a také obšírná sólová kantáta La Muse de l’Opéra ou Les Caractères lyriques, rovněž od Rameaua.
Režie a choreografie se ujala Natalie van Parys, specialistka na barokní operu a dříve sama tanečnice. Její současné, často humorné choreografie s barokními prvky byly velmi zdařilé. Méně dobrý nápad měla návrhářka kostýmů Alain Blanchot, která smíchala staré s novým, Pygmalion v roztrhaných džínech v čistě barokní výpravě Antoine Fontaineho bil do očí. I volba sólistů byla dost nevyrovnaná, vedle výborné francouzské sopranistky Chantal Santon-Jeffery zněl hlas švédského kontratenoristy Anderse J. Dahlina v titulní roli poněkud sevřeně a navíc se pohyboval po scéně dost prkenně. Ono není snadné najít vhodné sólisty pro francouzské skladatele baroka, nekonečné koloratury a ozdoby a navíc ve francouzštině jejich výběr omezují.
Absolutorium si zaslouží Les Talens Lyriques, v současné době asi nejlepší soubor staré hudby ve Francii, jeho precizní souhra, hudební cit a transparentní zvuk jsou opravdu výjimečné, na tom má samozřejmě velkou zásluhu Christophe Rousset, který soubor založil již v roce 1991. Dobře se uvedly i baletní soubor Les Cavatines a pěvecký komorní sbor NovoCanto.
Keiser
Byl to výborný nápad organizátorů festivalu zařadit na jeho závěr soutěž mladých interpretů barokní hudby a nezůstalo jen u konkurzu. Vítězové a další účastníci soutěže představují následující rok festivalu některou z méně známých barokních oper. Do této kategorie jistě patří zpěvohra Reiharda Keisera z roku 1705 Die römische Unruhe, oder Die edelmütige Octavia. Dnes patří Keiser mezi méně známé a zřídka hrané skladatele, ale za jeho života byl velmi ctěn. Slavný současník Johann Mattheson o něm psal v hudebním lexikonu jako o „největším operním skladateli na světě“ a Keiser byl konkurentem Händla v Hamburské opeře. Hândel také převzal do svých oper řadu Keiserových árií, jen v Händelově Agrippině najdeme šest árií z Octavie.
Festival uvádí opery účastníků soutěže na dvoře teologické fakulty, pokud je hezké počasí, je to příjemné prostředí, jenže v horami obklopeném městě to není vždy a navíc barokní opery jsou většinou dlouhé, Keiserova Octavie trvala s přestávkou téměř čtyři hodiny. Posluchač se může zahřát dekou, kterou si koupí na místě. Také výprava a osvětlení samozřejmě nemá úroveň divadla, ale tyto sparťanské produkce jsou oblíbené a všechna tři představení na prostorném dvoře byla vyprodána. Režie moralistického příběhu římského císaře Nera se ujal François De Carpentries, dříve asistent režisérů jako Chéreau, Bondy nebo Sellers, dnes režisér bruselské opery, a výpravu a kostýmy připravila Karine Van Hercke, rovněž z Bruselu. Přes omezené technické možnosti byla jejich výsledná práce vtipná, vynalézavá a srozumitelná, divák se prostě dobře bavil.
Z jedenácti sólistů uveďme alespoň dvě hlavní postavy, vítěz soutěže z loňského roku, australský barytonista Morgan Pearse (Nero), na sebe upozornil silným, příjemně znějícím hlasem a hereckým projevem. Dobře mu sekundovala svým vyváženým pojetím finalistka soutěže, Pařížanka Suzanne Jerosme jako Octavia. Vyjmenování by si zasloužili i další sólisté, o barokní operu bude v budoucnu dobře postaráno. Někdejší vítěz Bachovy soutěže z Lipska Jörg Halubek řídil s citem příležitostně sestaveny barokní ansámbl s dvojitým českým zastoupením.
