Po Salcburku a Vídni jsou Innsbrucké slavnosti staré hudby (Innsbrucker Festwochen der Alten Musik) bezpochyby třetím nejdůležitějším hudebním festivalem v Rakousku. Slavnostního zahájení se tradičně zúčastňuje i rakouský prezident a tak tomu bylo i letos při otevření již 37. ročníku festivalu. Hlavní město Tyrol bylo i dříve hudebním centrem, Paul Hofmaier, Heinrich Isaac a Pietro Antonio Cesti zde působili jako dvorní hudebníci a Isaacova píseň Innsbruck, ich muss dich lassen je vlastně hudebním hitem dodnes. Innsbrucký festival není vysloveně operním festivalem, vždyť také tento rok se ho zúčastnili Rinaldo Alessandrini, Giovanni Antonini, Fabio Biondi, Christoph Prégardien, Andreas Scholl, Concerto Italiano, Il Giardino Armonico, Europa Galante, RIAS Kammerchor Berlin atd.
Přesto zůstávají produkce barokních oper centrem pozornosti. Tentokrát byly na festivalovém programu hned čtyři. Otevření patřilo Mozartově opeře La clemenza di Tito , laureáti předešlých ročníků pěvecké soutěže připravili nerozlučnou anglickou barokní dvojici Dido and Aeneas Henry Purcella a Venus and Adonis Johna Blowa a o závěr festivalu se postarala L’Euridice Giulia Cacciniho. L’Euridice je jednou z prvních oper vůbec, poprvé byla předvedena v roce 1602 ve Florencii a vstoupila jako první vytištěná opera (1600) do hudebních dějin. Rinaldo Alessandrini řídil od cembala svůj orchestr Concerto Italiano a režie se ujal Hinrich Horstkotte . Mezi pěvci byli sopranistka Silvia Frigato (Euridice), barytonista Furio Zanasi (Orfeo) a altistka Sara Mingardo (Dafne). Této produkce jsem se bohužel nemohl zúčastnit, všech ostatních ano a bylo se na co dívat.
Uvedením poslední Mozartovy opery seria La clemenza di Tito vlastně překročil umělecký šéf festivalu Alessandro De Marchi – před třemi lety převzal funkci po René Jacobsovi – rámec festivalu. Tuto operu lze těžko zařadit do staré hudby, která většinou končí hudbou barokní. De Marchi tím chtěl možná znovu otevřít diskusi o pojmu „stará hudba“, do kterého nepatří jen jistý časový úsek, ale rovněž autentická (historická) interpretace. To je ovšem téma, které vydatně přesahuje možnosti tohoto článku. Jak je všeobecně známo, psal Mozart La clemenza di Tito, společně s Kouzelnou flétnou, ke korunovaci císaře Leopolda II. českým králem, opera měla premiéru v září 1791 v Praze, tři měsíce po ní skladatel zemřel. Dnes je tomu úplně jinak, ale na počátku 19. století byl Titus jeho nejpopulárnější operou, uváděnou v reprezentativních evropských operních domech. De Marchi však nezvolil původní pražskou verzi, ale přepracovanou z roku 1804. Nutno podotknout, že tehdy to byla běžná zvyklost. Postarali se o ni dva skladatelé, Mozartův asistent Joseph Weigl a Johann Simon Mayr z Bavorska. Protože Mozart nijak zvlášť nevyzdvihnul postavu Tita, přikomponovali mu čtyři árie a jeden duet Titus/Sesto. Tato verze byla poprvé uvedena ve vídeňském dvorním divadle „am Kärtnertor“. Přídavky pražské verzi neškodí, ale že by to byl nějaký dramaturgický čin, se rovněž nedá říct. Christoph von Bernuth připravil logickou režii se zajímavou závěrečnou scénou se sborem a technickým personálem. Oliverovi Helfovi se víc vydařila výprava než nesourodé kostýmy. Do středu jeviště umístil pětimetrovou židli (trůn), která se po požáru změní v ohořelé sutiny. Italovi Carlo Allemanovi v titulní roli se nedalo mnoho vytknout, na rozdíl od publika mě nijak neoslnil, pravý mozartovský tenor to není. Mnohem víc mě potěšily dvě ženské postavy, Američanka Kate Aldrich (Sesto) a Norka Ann-Beth Solvang (Annio). Na úrovni byli i Maďar Marcell Bakonyi (Publio) a Němka Nina Bernsteiner (Vitellia). Orchestr Alessandra De Marchiho Academia Montis Regalis hrál výborně a vyzdvihnul zejména dramatické pasáže opery.
Pro operní dvojici Purcella a Blowa se festival přemístil ze zemského divadla do nádvoří teologické fakulty Innsbrucké university. Hrálo se tedy pod širým nebem, ačkoliv večery v Innsbrucku bývají chladnější, touto inscenací se diváci určitě zahřáli. „Chtěl bych, aby naše představení bylo co nejvíc zábavné. Téměř všichni účinkující – nositelé cen minulého ročníku pěvecké soutěže – jsou mladí lidé a přál bych si, aby naše produkce byla radostná a mladá,“ řekl režisér a pěvec Laurence Dále na úvod. A přesně to se mu povedlo. I přes omezené technické možnosti, téměř bez výpravy, jen s desítkou reflektorů, ale pěknými kostýmy bylo vyprodané nádvoří po právu nadšené. Skoro všichni mladí sólisté byli na vysoké profesionální úrovni, ať už šlo o vypůjčenou Jihoafričanku Kelebogile Boikany (Venus), Polku Natalii Kawalekovou-Plewniakovou (Dido), Angličany Edwarda Grinta (Adonis, Aeneas) a kontratenora Jake Ardittiho (Cupid, Spirit) nebo belgickou vítězku minulého ročníku soutěže Sophii Junker (Belinda). Výborný byl rovněž The Pavillion Ensemble pod vedením Pierse Maxima a zejména vokální soubor NovoCanto Wolfganga Kostnera . Tato inscenace by si s malými úpravami zasloužila uvedení ve velkém operním domě.
