Hned v úvodu tohoto pojednání o nové inscenaci Verdiho velkolepé opery Don Carlo se přiznám, že jsem vždy velmi roztrpčen, jedná-li se o uvedení tzv. milánské verze o čtyřech dějstvích z roku 1884. Ta je bohužel uváděna velice často a je vcelku politováníhodné, že je zřejmě jen z čistě praktických důvodů preferována před mnohem zajímavěji vystavěnou pětiaktovou verzí. Historie vzniku Verdiho vrcholného díla nepatří k nejjednodušším, jako nejsnazší cestu k poznání jeho plné krásy lze proto doporučit i nahrávky. Jedná se jak o legendární snímek Soltiho (Decca – 1965 – Ghjaurov, Bergonzi, Bumbry, Tebaldi, Fischer-Dieskau), tak o prakticky v pravém slova smyslu dokonalou nahrávku Giuliniho (Warner Classics – 1970 – Raimondi, Domingo, Verrett, Caballé, Milnes). Oba jsou to studiové záznamy, které shodně využily sil Královské opery Covent Garden.
I přes neskrývané úvodní zklamání lze konstatovat, že se v realizačnímu týmu lipské opery podařilo najít zajímavé prostředky, kvůli kterým se i „osekaný“ Don Carlo vyplatí navštívit. Scéna, jejíž autorem je Markus Meyer, je velice jednoduchá, snad i odpovídajícím způsobem tmavě a ponuře laděná, což lze říci i o kostýmech z rukou Svena Bindseila. Krom oltáře s lebkou, který spatříme hned po zvednutí opery a který v samém závěru Don Carlo použije k velice věrohodně provedenému průstřelu své hlavy, zde není nic k dlouhodobějšímu zapamatování. To může být výhodou a samo o sobě to umožňuje zvýraznění proměn vnitřního i vnějšího psychologického chování postav. Z práce režiséra Jakoba Peterse-Messera dokázala nejvíce vytěžit jedna z nejvýraznějších a nejkvalitnějších osobností lipského ansámblu, mezzosopranistka Kathrin Göring. Jako princezna Eboli byla prvotřídní v oboru hereckém i pěveckém. Velmi zajímavým témbrem se prezentovala i izraelská sopranistka Gal James. Zejména v první polovině večera bylo u jejích výšek znát trochu nejistoty, s postupujícím časem však zněl její hlas Alžběty výborně ve všech polohách a dostavil se tak očekávaný vrchol v podobě nádherně zazpívaného duetu v samotném závěru opery.
Tímto se nutně musíme dostat k představiteli titulní role, kterým byl uruguayský tenorista Gaston Rivero. Spíše uzavřenějším a víceméně suše znějícím hlasem nepředstavuje větší konkurenci pro nejvýznamnější pěvce svého oboru současné doby. I přes toto konstatování podal výkon vyrovnaný a do již zmiňovaného závěru též zkoncentroval veškeré své schopnosti tak, že se mu dostalo zaslouženého potlesku. Výraznou úlohu v celém nastudování měl infantův přítel na život a na smrt jménem Rodrigo. S velkou vokální grácií a promyšlenou expresivitou byl podán rakouským barytonistou Mathiasem Hausmannem. Ten byl, vedle Kathrin Göring, druhým umělcem, který si v daný večer zasloužil nejvíce slov uznání. Impozantní postavu krále Filipa na pódiu doslova prožil zkušený Riccardo Zanelleto. Tento basista, jehož kariéra je protkána zkušenostmi z nejvěhlasnějších světových jevišť, zaujal jak ve slavném monologu, tak ve scéně s inkvizitorem. S jeho nechutnou existencí se setkal ve velmi stísněném prostoru. Byl to nesmírně zarputilý verbální souboj, ve kterém zaskakující chorvatský pěvec Ante Jerkunica (Rúni Brattaberg musel z důvodu indispozice daný večer vynechat) předvedl, proč patří k nejvyhledávanějším a nejúspěšnějším basistům nynějšího operního světa.
Gewandhauorchester Leipzig i operního sbor pod vedením Alessandra Zupparda si vedly na výbornou. Dirigent Anthony Bramall je dle mých zkušeností z mnoha operních představení důležitým článkem operního domu v Lipsku a každé jeho nastudování s sebou přináší koncentrovaný výkon, výbornou souhru jednotlivých nástrojových skupin a dynamicky bohatý orchestrální zvuk precizně vyvážený se silou sboru a hlasy pěvců.
