V pátek 17. listopadu 2017 zazněla v Mozartově sálu brněnského divadla Reduta premiéra opery Jsem kněžna bláznů skladatelky Lenky Nota. Autorkou libreta je dokumentaristka Olga Sommerová. Dílo provedl soubor Ensemble Opera Diversa, režírovala nová kmenová režisérka tělesa Kristiana Belcredi. O scénu a kostýmy se postarala dlouholetá členka ansámblu Sylva Marková. Postavu Boženy Němcové ztvárnila Jarmila Balážová, jejího manžela Josefa Němce Lukáš Rieger a postavy komentátorů, hostů, udavačů, dětí, historiků a milenců ztvárnili Tereza Maličkayová, Pavla Radostová, Martin Javorský, Aleš Janiga.
Komorní opera Jsem kněžna bláznů vznikala několik let. Původní intencí vedoucí ke vzniku díla byl projekt Národního divadla v Praze Bušení do železné opony dávající prostor současným tvůrcům. Dříve než však mohlo být dílo uvedeno, projekt skončil. Nyní se opera vrací v mírně pozměněné podobě. Vzhledem k nástrojovému obsazení orchestru mohla skladatelka rozšířit instrumentaci díla. Olga Sommerová pojala operní libreto jako dokumentární text sui generis. Autorka čerpá především z korespondence, dobových dokumentů a básní Vladimíra Vančury, Viktora Dyka a Jaroslava Seiferta. Navzdory snaze prezentovat Boženu Němcovou v co možná nejlepším světle, nejedná se o pustou glorifikaci. Sommerová dostála svému řemeslu a Boženu Němcovou prezentuje bez příkras a věnuje dostatek prostoru i jejímu choti Josefu Němcovi. Ani samotné režijní zpracování tuto křehkou bilanci nenarušuje. Trochu paradoxně tak obě postavy vzbuzují divákovy sympatie a velmi často je morální převaha na straně jindy tolik proklínaného Boženina manžela. S nadsázkou se dá říct, že opera prospívá ponejvíce jemu.
Prostředí kuchyně, kde se celé dílo odehrává, působí záměrně zašle, staře a nemoderně. Autorky inscenace přiznávají, že výsledek evokuje panelákové kuchyně ze 70. let minulého století. Přestože se opera celá odehrává pouze na tomto místě a scéna samotná se v podstatě nijak zásadně nemění, dovedly inscenátorky důvtipně využít daného prostoru. Kuchyně samotná byla upravena ke vstupu herců na scénu množstvím nápaditých způsobů. Mezi nejpůvabnější z nich patří například hlava vystupující z vařiče sporáku (i s konvičkou na hlavě) nebo vstup na scénu skrze dveře lednice.
Přes veškerou píli věnovanou fungování kuchyňské linky zůstaly mírně opomenuty kostýmy. Vedlejší postavy totiž většinu času zůstávaly v tmavém obleku, který představoval sice elegantní, avšak totožnost postav jen stěží odhalující řešení. To vše znesnadňoval fakt, že postav je v díle poměrně hodně. Na druhou stranu označení spisovatelčiných milenců formou nátělníků ve stylu sportovních dresů se jménem a číslem považuji za vtipné, originální, a přitom zcela funkční. Božena i Josef Němcovi pak obdrželi pro dobu 19. století typičtější ošacení – Němec od samého počátku, jeho žena při ranním strojení v prvních minutách opery. Nebylo možné si ale nepovšimnout, že zpěvačka Jarmila Balážová, ztvárňující hlavní hrdinku, si šaty oblékla na poměrně moderní ošacení. Autorky nejspíše zamýšlely oddělit současnou a dřívější podobu postavení žen ve společnosti a historizující šaty použily jako symbol podřízení žen mužům v patriarchální společnosti spisovatelčina života. Němec žádnou změnou šatstva neprochází – jeho smyšlení je ještě pevně ukotveno v 19. století.
Ačkoliv opera představuje skutečně souhrnné umělecké dílo, ve kterém ideálně excelují všechny jednotlivé části, pokud na něčem skutečně stojí a padá, je to bezesporu hudba a samotné umělecké výkony. Mohli bychom argumentovat, že nalezneme v historii údobí, která přála více textům samotným, a koneckonců i původní opera vznikla z pohnutek po srozumitelnějším slovu. Moderní opera však vyrůstá z bohatého podhoubí uměleckých směrů, žánrů i přístupů. Opera Jsem kněžna bláznů hovoří ke svým posluchačům učesaným a vesměs tradičním hudebním jazykem a rozhodně nemá ambice posunovat hranice hudebního vyjadřování. Pro některé posluchače může představovat lákavou možnost, jak se relativně bezbolestně seznámit s možnou tváří současné opery. Hlavní skladatelskou devizou Lenky Nota Foltýnové jsou spíše lyričtější části, ve kterých postavy čelí vnějším a vnitřním dramatům, naopak časté a rádoby nečekané změny k téměř až dovádivé hudbě působí lacině, a co je horší – předvídatelně. Přesto se v díle objevují působivé a půvabné hudební myšlenky, jejich sledování však znesnadňoval hlavní nešvar představení – zpěv a mluvené slovo. Ne že by zpěváci podali nekvalitní výkon, naopak předvedli výtečnou intonaci, práci s hlasem, dynamikou i výrazem. Hlavním kamenem úrazu však byla nesrozumitelnost textu. Tak posluchač napínal uši především k hercům, aby pochytil, o čem je vůbec řeč. U díla, které klade takový důraz na text, navíc bezesporu kvalitní, je to velká škoda. I když se zpěváci a herec snažili, mnoho slov zaniklo v samotné hudbě a troufám si tvrdit, že se nejednalo o chybu nezřízeného orchestru. Autorka zkrátka nenašla v tomto ohledu úplně vhodnou rovnováhu spojení slova a hudby a absence titulků nebo libreta v programu nepomohla. Výtečně naopak působily chvíle, kdy hudba částečně ustoupila z vedoucí pozice do pozadí, nechala herce citovat dopisy a pouze jemně dokreslovala atmosféru situace. Opera na druhou stranu obsahuje i části, které nejsou z hlediska sdělení tolik zásadní, ale ve kterých je hudba skutečně královnou představení. A ani těchto částí není málo.
Inscenace opery Jsem kněžna bláznů má své silné i slabé stránky. Dílo dokáže oslovit nápaditým pojetím, koncepčně velmi svěžím textem, přístupnou, nicméně kvalitní hudbou a v neposlední řadě lákavým tématem. Zásadním negativem je místy mizivá srozumitelnost textu, která v určitých okamžicích, obzvláště při kombinování zpěvu, recitace a široké zvukové palety orchestru, evokuje dort Pejska a Kočičky – i zde jsou v podstatě samé dobré věci, jen výsledek není zcela uspokojivý. Jsem kněžna bláznů je však podstatně chutnější porce a navzdory výše zmíněným negativům představuje příjemné obohacení soudobé operní produkce. Tedy neváhejte a o kvalitách této inscenace se přesvědčte sami již dnes 18. listopadu 2017 na repríze v Redutě.
