Jeho inscenace patří k těm divadelně hluboce přesvědčivým. Poprvé se českému publiku představil na festivalu Janáček Brno v roce 2016. Ke všeobecnému nadšení tu uvedl svou inscenaci Káti Kabanové, teď pro tentýž festival připravuje Osud.
Když jste režíroval před čtyřmi lety v Brně Káťu Kabanovou, kolegyně se vás v rozhovoru ptala, které Janáčkovy opery byste se rád chopil příště. O Osudu jste se tenkrát nezmínil. Díky čemu jste změnil názor? Nezměnil jsem názor, jen mi umělecké vedení po premiéře Káti Kabanové velice rychle nabídlo Osud, který měli v dramaturgickém plánu. A já jsem nabídku hned přijal. V té době jsem Osud neznal dobře, viděl jsem ho předtím jednou. Ale teď jsem za tuhle nabídku moc rád, protože jsem díky ní objevil další Janáčkovu fantastickou operu.
Vybavíte si, jaký jste měl dojem, když jste poprvé četl libreto a slyšel hudbu? Je docela rozdíl, když tu operu vidíte a když čtete pouze libreto, protože právě to bylo vždycky velkou komplikací pro inscenátory. Což ale neznamená, že není dobré. Jen je jiné, zvláštní. A musíme si uvědomit, že se tu Janáček pustil na tenký led autobiografické opery a že libreto psal někdo, kdo neměl vůbec žádné zkušenosti.
Fedoře Bartošové bylo teprve devatenáct, když jí Janáček nabídl, aby libreto k Osudu napsala. Ano, a s tímhle vědomím je třeba se na něj dívat. Můžeme si myslet, že to byla z Janáčkovy strany nedomyšlenost, chyba, ale já to beru jako součást jeho tvůrčího procesu. Tehdy mu mnozí jeho kolegové taky vyčítali spoustu „chyb“. Já to dělat nebudu.
Možná jde spíš o složitost celkové koncepce než o jazykovou stránku libreta? Ta koncepce je velmi neobvyklá, protože v prvním dějství se ocitáme patnáct let nazpět, ve druhém jedenáct a teprve ve třetím se dostaneme do pomyslné současnosti. A pro mě bylo na začátku nejtěžší najít řešení, které by bylo divadelně hodnotné. Vždycky se na podobnou látku můžete podívat způsobem brechtovského divadla, ale to nepovažuji za zajímavé. Já jsem se rozhodl vystavět ji spíš z psychologické stránky. Celý ten kus je o skladateli, o Živném. Což samo o sobě není nic tak výjimečného, máme tady tradici takzvaných künstleroper, patří sem Wagnerův Tannhäuser, Straussovo Capriccio a další. Ale Osud se těmto operám vymyká – pochopitelně, mluvíme přece o Janáčkovi.
Co je podle vás lepší v případě oper, jako je tahle? Hledat v nich logiku, nebo na ni rezignovat a vytvořit něco nad? Moje práce je vykládat příběh tak, jak byl napsaný, a Janáček si evidentně stál za svým nápadem, i když ho mnozí odrazovali. Max Brod Janáčkovi v dopise napsal, že téhle látce pomůže jenom zázrak, kolegové tvrdili, že to nebude nikdy fungovat, říkali „zapomeň, je to katastrofa“. Ale moje práce je zkusit najít cestu, kterou by to mohlo jít. Beze změny slova, beze změny významu. A samozřejmě uvidíme, jak budu úspěšný, to ještě nevím. Je to vždycky dobrodružství, když začnete něco zkoušet. Víte, ve třetím aktu, kde studenti konzervatoře začínají zkoušet operu a pokoušejí se jí porozumět, zjistí, že ji napsal jejich profesor Živný… Ten moment na mě působí klaustrofobicky, obsesivně. Živný je takový a Janáček je taky takový. Ale počkejte, mluvili jsme o…
Mluvili jsme o nějaké vnitřní logice té látky. Ale proč bych měl hledat logiku? Opera přece není logická umělecká forma. Slova jsou konkrétní, intelektuální, cílí na vaše ratio, hudba je abstraktní, emocionální a míří do srdce. A já miluji Janáčka nejvíc ze všech skladatelů právě proto, že dokáže tyhle dvě věci propojit a vytvořit něco, co je tak silné. Ale logiku nehledám, to bych nepracoval v opeře. Snažím se jen porozumět tomu, co skladatel vytvořil.
„Proč bych měl hledat logiku?
Opera přece není logická umělecká forma.“
Často mluvíte o tom, že příběh, který opera vypráví, nesouvisí s tím, O ČEM ta opera je. Že je třeba jít trochu dál a ptát se, co se tady odehrává. Co se odehrává v Osudu? Opravdový portrét Janáčka. Zachycený v přítomném čase, v celé komplexnosti jeho složité osobnosti. Ale pozor, tím portrétem nemyslím postavu skladatele Živného, ale tu operu jako takovou – to je obraz Janáčkova nitra! Její nesrozumitelná a pro mnohé těžko akceptovatelná forma, její „chyby“, impulsy, kterým ani sám Janáček nerozumí, ale zároveň ví, že nemůže jednat jinak. V tom je ten pravý autobiografický rys Osudu. Janáček v něm zkoumá svůj vlastní tvůrčí proces. Jak komponuje, o čem, jak do toho vstupují jeho vztahy k ženám, jeho posedlosti. Ale i když píše o těchto věcech, jeho hudba má vnitřní život, který není sentimentální. Tím se nedá přirovnat k nikomu jinému.
[block background=“#e5e5e5″]Nejprve Kamilla, potom Osud
Janáčkův Osud je operou o opeře, respektive o skladateli, ale na začátku celé komplikované historie stojí opera ještě úplně jiná. V roce 1897 měla v pražském Národním divadle premiéru Kamilla, jednoaktovka dirigenta a skladatele Ludvíka Čelanského. Dočkala se devíti poměrně úspěšných repríz, poté byla zapomenuta. O šest let později se Leoš Janáček nechává v Luhačovicích okouzlit Kamilou Urválkovou. „Slanice luhačovská“, jak ji Janáček nazývá, mu vypráví příběh o odmítnutém nápadníkovi, který ji nelichotivě ztvárnil ve své opeře – Kamilla. Janáček se rozhodne její dobré jméno očistit a začíná komponovat, výsledkem je problematické libreto a geniální hudba. Premiéry se Janáček nedočkal, poté, co se opera začala zkoušet v brněnském Národním divadle, Janáček nabídl partituru právě otvíranému pražskému Divadlu na Vinohradech. Operní scénu zde v té době nevedl nikdo jiný než Ludvík Čelanský. Ten provedení přislíbil (zřejmě nemohl tušit, že se jedná i o něj), ale především kvůli komplikovanému libretu z provedení sešlo, ačkoli se jej Janáček domáhal i soudní cestou. Scénicky byla opera uvedena až v roce 1958 v Brně v režii Karla Noska. Janáčkova v pořadí čtvrtá opera se na českých ani světových jevištích téměř nehraje, v roce 2002 měla premiéru inscenace Roberta Wilsona v pražském ND, před dvěma lety se hrál Osud v režii Jiřího Nekvasila v Ostravě.[/block]
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IX/2020.
