Barokní programy se konají v rámci festivalu Smetanova Litomyšl jako Večer na zámku v Nových Hradech již sedm let. Hlavním obsahem, smyslem a vrcholem je komorní operní představení, ale k návštěvě v historickém objektu manželů Kučerových patří i prohlídka interiérů a zahrady, spojená s pohoštěním a se skutečnou Tafelmusik, hudbou k tabuli, k hostině.
Letos takto zněla mezi devátou a desátou večer, kdy se publikum na zámku po osobním přivítání s hostiteli věnuje jídlu a pití, hudba z opery L´Amor non hà legge od Antonia Caldary. Byly to některé z těch částí díla, které byly pro samotné následné scénické provedení vypuštěny. I tato barokní opera by ve skutečnosti zabrala nejméně tři hodiny, jako většina děl z té doby. Rozumné zkrácení a celková úprava umožnila, aby představení trvalo i s pauzou hodiny dvě a aby tedy skončilo doslova pár minut po půlnoci. První dva ze čtyř večerů letos poznamenalo nejisté počasí, takže se musely odehrát v obvyklém náhradním prostoru, v divadelním sále v někdejší sýpce. Ale poslední červnový pátek bylo teplo a déšť nehrozil – a publikum třetího provedení si proto mohlo užít atmosféru zeleného divadla, na vzduchu, v zahradě. Dvě hodiny strávené pod letní oblohou jsou samy o sobě nezapomenutelné.
Za novodobou premiérou pastorální opery, jejíž název L´Amor non hà legge byl přeložen jako Láska nezná hranic, stojí skladatel Tomáš Hanzlík. V tomto případě nejen jako umělecký vedoucí a dirigent olomouckého souboru Ensemble Damian, ale také jako režisér, choreograf, světelný designér a autor scény, rekvizit, kostýmů a masek. Verze Caldarova dílka, která z jeho dílny vzešla, zachovává styl, není však přesnou historickou rekonstrukcí. Podařilo se mu s dalšími inscenátory a s interprety vytvořit živé stylizované hudební divadlo, které si na nic nehraje, divadlo inspirované dobovými gesty z vážných oper i nadsázkou commedia dell’arte, odlehčenou naivní hru, která se pro produkci v otevřeném prostoru hodí ideálně. Děj opery o šlechtici, který se zamiluje do sobě společensky nerovné ženy, je složitý, ale není nijak důležitý. Po nejrůznějších peripetiích – domnělých i skutečných proviněních, intrikách, zklamáních, radostech, záměnách a omylech – končí několikanásobnou svatbou. Recitativy jsou minimalizovány, jeden výstup střídá druhý, árie nejsou dlouhé ani extrémně těžké a porozumění podporují titulky promítané nad scénu.
Zdálo by se, že v Nových Hradech v případě díla z první čtvrtiny 18. století oživla jedna z mnoha zapomenutých oper, v podstatě nijak významný, byť typický doklad dobové operní produkce či nadprodukce. Projekt však měl mnohem hlubší, velmi zajímavé historické souvislosti. Dílo si totiž objednal hrabě Johann Adam von Questenberg, vídeňský císařský úředník, hudební znalec, hudebník, milovník umění a jeho podporovatel, majitel panství v Jaroměřicích nad Rokytnou na jihu Moravy. Nové libreto, v němž se hrabě dal alegoricky zpodobnit jako šlechtic, který se uchýlil do venkovského ústraní a nechal se okouzlit prostým životem pastýřů, zhudebnil v roce 1728 k jeho padesátinám císařský dvorní skladatel Antonio Caldara. V Jaroměřicích, kde bylo toto dramma per musica provedeno, se v péči hraběte během tří desetiletí uskutečnilo na dvě stě představení mnoha desítek operních a oratorních děl. Letošní oživení opery L´amor non ha legge, k níž se vzácně dochoval i německý překlad libreta a jejíž hudební materiály se po Questenberkově smrti dostaly do vídeňského archivu, se tak stalo další zajímavou ilustrací bohatého hudebního života na barokním zámku, jehož pozice v regionu i kulturních dějinách Čech a Moravy je už dlouho známa a stále víc a víc vnímána jako opravdu mimořádná.
Caldarova hudba působila ten večer jako jednoduchá a líbivá, blízká místy v něčem instrumentální hudbě Vivaldiho. Provedení obstarala desítka hráčů na smyčce, dále dva hoboje, fagot a cembalo a před pódiem osamoceně sedící theorbista. Vyznění podpořila pohybová stránka, záměrně trochu schematická, v hereckém projevu sólistů a ještě víc v tanečních postavách satyra a amorka přinášející odlehčení a úsměv. Mladých pěvců se na nastudování podílelo devět – v nejdůležitějších rolích Jaromír Nosek a Dora Rubart-Pavlíková.
Hrací plocha v zahradě novohradského zámku, v podstatě jen jakési zákoutí mezi sestříhanými vysokými keři, je za denního světla malinká. Za tmy však náhle poskytuje iluzi skutečného divadelního prostoru. Diváci v půlkruhu sedí na nízkých sedačkách v několika postupně se zvedajících řadách, aktéry mají na dosah ruky. Orchestr hraje na výrazně vyvýšeném místě nad pódiem, jeviště je pokryto trávou, kulisy zde nahrazují posuvné závěsy, scénografie je světelná. Odchod ze scény znamená pro zpěváky protáhnout se škvírou mezi keři. Akustika je vynikající, to znamená výhodná i nemilosrdná. V sólových hlasech i v instrumentálních partech je slyšet úplně vše, každou přibližnost ve zdobení, v souhře.
I když ani v nejmenším náznaku nejde o typ nějakého bezmyšlenkovitě pokleslého hraní pro turisty, o komerci a šmíru, ale o umělecky hodnotné a poctivé konání v rámci historicky poučené interpretace staré hudby, tak na Hanzlíkův projekt nelze brát o moc víc jiné ohledy než jako na operní představení pro letní večer, šité na míru prostoru a účelu. Má v podstatě podobu představení studentského, s pěveckými výkony různé úrovně a přesnosti. A má charakter hudebního divadla v tom nejlepším slova smyslu zábavného: ušlechtilé kultivované zábavy, jednoduché a milé. Jde o zpřítomnění historického umění, přístupné nespecializovanému publiku. Pěkně v souladu s intencemi Smetanovy Litomyšle, pro jejíž publikum jsou novohradské programy každoročním jediným a jedinečným výletem za hranice města.
