…říká Kostelnička Lacovi ve druhém jednání Janáčkovy Její pastorkyně, která však začala svou strhující světovou pouť právě díky vídeňské inscenaci v roce 1918. Jenůfku tehdy hrála Mařenka Jedličková, neboli Maria Jeritza. Zahraniční inscenace bývají pod názvem Jenůfa. Ale hlavní postavy jsou přece v opeře dvě, Kostelnička a její pastorkyňa Jenůfka, jak správně připomíná dirigent současné série představení Tomáš Hanus. Tato obnovená premiéra inscenace režiséra Davida Pountneyho, se scénografií Roberta Israela a v kostýmech Marie-Jeanne Leccy měla premiéru v roce 2002, tedy před dvaceti lety. Tehdy pod taktovkou Seiji Oszawy nabývala podoby antické tragédie, teď ji dirigoval Tomáš Hanus, Moravák tělem i duší, navíc po několik let blízký spolupracovník, hudební ředitel, Davida Pountneyho, ještě nedávno intendanta a uměleckého ředitele Welsh National Opera v Cardiffu. Nové bylo samozřejmě také sólistické obsazení. Jenůfka v podání Asmik Grigorian, Kostelnička Elišky Weissové, Laca Davida Butta Philipa, Stařenka Buryjovka Margarity Nekrasovy.
Dvacet let stará inscenace, která jako by vznikla včera. Existují výjimečné inscenace, které nestárnou a domnívám se, že právě tato k nim bezesporu patří. Ve vzácných okamžicích se setkávají tvůrci inscenace, kteří spoluvytvoří divadelní podobu opery, jež si se skladatelovým dílem dobře rozumí a dokáže mu vtisknout svůj úhel pohledu v jeho prospěch a stane se celistvým dílem, které nepodléhá módě. Připomeňme, že anglický režisér David Pountney je výjimečná osobnost, která má k českým operám velmi blízko, zejména pak k operám Janáčkovým. Byl to on, kdo stál za uvedením cyklu Janáčkových oper ve Welšské a Skotské opeře. Připomeňme, že má ve svém repertoáru asi čtrnáct českých oper. Kromě oper Janáčkových také opery Smetanovy, Dvořákovu Rusalku, opery Bohuslava Martinů. Volba spolupracovníků je vždy zásadní rozhodnutí. Vůbec se nemusí stát, že režisér prosadí svou první původní koncepci. Má-li živoucí, tvůrčí spolupracovníky, dochází ke vzájemnému propojení, k postupnému vytváření opravdového Gesamtkunstwerku. David Pountney je z těch režisérů, kteří svůj inscenační styl odvozují vždy podle konkrétní opery, kterou inscenují.
Dirigent Tomáš Hanus nastoupil na místo Seiji Ozawy. Se zcela odlišným národnostním, uměleckým a osobnostním zázemím, navíc s několikaletou zkušeností v týmu Davida Pountneyho v Cardiffu, kde Hanus působí dodnes. Možná, že teprve teď se původní téměř „antické drama“ propojilo s hluboce emotivní moravskou notou, které Tomáš Hanus tak dobře rozumí. Záleží mu na každé notě, na jejím postavení mezi těmi ostatními. Od samého začátku pracuje Hanus s těmi nejjemnějšími detaily, všímá si všeho. Každého taktu, každé fráze, její agogiky, dynamiky, postavení nástrojů v rámci orchestrální řeči, staví každé jednání podle jeho charakteristických rysů, bezchybně cítí souvztažnost hudební a divadelní složky v operní inscenaci. Dokládají to i jeho pauzy, které podle potřeby prodlouží, aby divák dokázal spoluprožít to, co se děje na jevišti. Hanusovy pauzy mají dramatický, divadelní význam. Nastupují tam, kde je třeba spočinout, vypnout dramatickou situaci, upozornit diváka, že tento moment je důležitý, že je ho potřeba do hloubky prožít. Bravo Hanus, operní dirigent. Jeho hudební řeč dýchá, neustále je v kontrastu nebo v souznění s tou následující, je proměnlivá jako ta Janáčkova. Má emotivnost, napětí, spoluzní s divadelní kvalitou inscenace. Tomáš Hanus hodně vyzrál, hodně se naučil v těch letech operního dirigování v Cardiffu. Neobyčejně citlivě vede orchestr i pěvce, není to dirigent, který hlídá každý sebemenší detail své vlastní vizáže, je vědomě jedním z ansámblu, který vede svou pevnou, ale vždy vstřícnou autoritou. Vídeňáci mají pro Janáčka úžasné pochopení, Leoš Janáček by měl radost, kdyby je slyšel. Má-li být člověk osobností, musí si považovat originálnosti svého já. To v případě autora i interpretů.
Když Leoš Janáček viděl roku 1918 první vídeňskou inscenaci Pastorkyně, byl nadšen tím, že tam byl mlýn jako ve skutečnosti. Na tom poznáme, jaká byla tehdejší inscenační praxe. Pountneyho vídeňskou inscenaci jsem viděla při její premiéře před dvaceti lety. Co se na ní změnilo? Především dirigent a sólistické obsazení. Místo statnější postavy Angely Denoke je v roli Jenůfy křehká a štíhlá Asmik Grigorian. Jenůfka, která se typově vymyká svému venkovskému okolí. Je výrazně intelektuálnější než ono. Inu, proč ne. Stařenka Buryjovka jí přece říká: „mužský rozum máš po svojí pěstounce, učitelem být jsi měla“. Je to Jenůfka, která ví nebo alespoň tuší, že její pěstounka Kostelnička může mít pravdu, když je proti jejímu vztahu k povrchnímu Števovi. Však se Jenůfka při tanci od něj zklamaně oddálí „Tys zase už napilý!“ nebo později: „Ty mi takový nesmíš být, takový směšný!“ Asmik Grigorian prožívá roli v tomto duchu a postupně dospívá, zraje. Laca u ní nalézá opravdový cit až v té závěrečné scéně, kdy Jenůfa pochopí, s kým se setkala a že by z té tragédie mohl vyrůst vztah, který ji nebo spíš je oba provede dalším životem. Režisér David Pountney ponechává Jenůfku a Lacu v závěrečné scéně v popředí jeviště. Pozadí scény je osvětlené, oni ne, vidíme jen jejich siluety. Pomalu se k sobě blíží… tma, konec.
Obří mlýnské kolo se „chvíla co chvíla“ otáčí, souvisí to i s opakujícím se motivem xylofonu. Mlýn je tu spíše továrna, v níž se odehrává intimní příběh. Kostelniččina jizba je stísněná, plná uskladněných pytlů. Těžko se v ní dýchá, osud doléhá. Poslední jednání otevře celý prostor doplna – stůl pro svatební hosty stojí v dřevěném prostoru jakési stodoly. Vynikající scénografie Roberta Israela. Kostýmy Marie-Jeanne Leccy přesvědčují svou funkčností. Kostým Rychtářky a Karolky překypuje nevkusem a ihned upozorní na jejich hloupou omezenost.
Asmik Grigorian zpívá svou Jenůfku s hlubokým prožitkem, který nijak nestaví na odiv. Když jí Kostelnička řekne, že její chlapeček umřel, je na ní vidět, že ztratila „všechno štěstí v světě“. Je vážná, hluboká. Vzájemný vztah s Kostelničkou je přesvědčivý. Asmik Grigorian zpívá kulatým, krásně barevně jednolitým hlasem, jen občas málo vyslovuje konsonanty a potom jí není rozumět. Kostelnička Elišky Weissové je sice „přísná ženská“, Jenůfu však viditelně miluje a udělala by pro ni všechno na světě. Ale její dítě se jí protiví. Odtud zřetelně plyne Kostelniččin šokující čin v podání Elišky Weissové. Její pěvecký výkon je přesvědčivý. Zářivé plné výšky, znělé hloubky. Také méně znělá střední poloha téměř zmizela, zbylo po ní jen několik hluchých tónů. Je zřejmé, že Eliška Weissová na své roli neustále pracuje. Srozumitelnost textu se také lepší. Laca je parádní rolí Davida Butta Philipa i jeho čeština je pěkná. Za představitele Števy zaskočil na poslední chvíli Pavol Breslik (Bršlík) a doplnil tak trojici hlavních postav na vysoké úrovni.
Vídeňská Pastorkyňa velmi potěšila! Wiener Staatsoper byla i při posledním představení série 23. listopadu plná diváků, kteří na konci od parteru po nejvyšší galerii nadšeně tleskali vestoje. Dík.
