Druhou Janáčkovou operou, kterou uvedl letošní Festival Janáček Brno, byla jeho Káťa Kabanová. Po představení inscenace pražského Národního divadla v režii Calixta Bieita, které dirigoval 9. listopadu Jaroslav Kyzlink, se s ní o čtyři dny později představil také operní soubor Grand Théâtre de Genève a Orchestre de la Suisse Romande řízený dirigentem Tomášem Netopilem. Operu režírovala Tatjana Gürbaca ve scénografii Henrika Ahra a s kostýmy Barbary Drosihn se světelným designem Stefana Bolligera.
Obecenstvo přivítala v Janáčkově divadle otevřená scéna v barvě přírodního dřeva, která se směrem od diváků perspektivně zužovala. Byla ze tří stran pokryta obří barevnou fotografií mohutné Volhy. Po předehře nahradily tyto fototapety rolety nevýrazných barev. Později se za středovou plochou odkryl ještě dále se zužující prostor pro důvěrnou scénu Káti s Varvarou. Světelná rampa u orchestřiště i další světelný design jako by odhmotňoval jednající postavy a zdůrazňoval jejich osamělou divadelnost a strojenost. Režisérka propracovává jednotlivé role do detailů, až umanutě domýšlí jejich akce a neváhá je, především v závěru, donekonečna opakovat. Ve scéně Káti a Varvary použije nejen záplavu peřin v jejich ložnici, ale také je nechá vymýšlet pro setkání s jejich muži speciální oděv, jakési přebujele sladké dlouhé a průhledné bleděmodré a růžové převleky hraničící s kýčem. Dívky si zkrátka vysnily setkání s milenci do všech detailů. Oblékání a svlékání kostýmů neponechává režisérka u žádné z postav náhodě. Pochopitelně včetně intimní scény Kabanichy a Dikoje.
Káťou byla americká pěvkyně Corinne Winters, která se v této roli představila také na Salzburger Festspiele. Její křehká a okouzlující Káťa má v sobě dokonce i názvuk revolty proti její nesnesitelné tchyni Kabaniše. Corinne Winters je v roli Káti zmítaná poryvy svých emocí a dokáže je přesvědčivě vyjádřit pěvecky i herecky. Aleš Briscein je jí jako Boris důstojným partnerem. Ve svém suverénním hlasovém i hereckém projevu nezapomene na Borisovu pasivitu, na jeho neschopnost situaci jakkoli řešit. V závěrečné scéně Káťa pomalu, ale rozhodně kráčí k černému horizontu, který nahradil zadní stěnu scénografie, ale zůstal divákům v paměti jako majestátní řeka Volha. Kabanicha Eleny Zhidkove je tu představena jako rachitická sebestředná tyranka, která se soustředí pouze na své dominantní postavení. V soukromí se sice chová bez skrupulí, ne však uvolněně, na závěr chladně poděkuje „Dobrým lidem za úslužnost“, když přinesou kousek oblečení utonulé Káti. Dikoj v podání islandského basbarytonisty Tomase Tomassona se naopak neohlíží vůbec na nic a chová se, jak se mu zachce. Dán Magnus Vigilius, kterého diváci znají z jeho brněnských vystoupení, je téměř elegantním Tichonem, tím ostřeji však zdůrazňuje svou bezbřehou podřízenost své matce Kabaniše a zbabělost v chování ke své ženě Kátě.
Inscenace přenesená téměř do současna by chvílemi působila poněkud uměle, ba i odtažitě, nebýt schopností dirigenta Tomáše Netopila, který neopomene využít veškerých možností Janáčkovy hudby k vystavění pulzujícího hudebního a pěveckého obrazu divadelní inscenace. Představuje aktéry hudebního dramatu v plastičnosti jejich pěveckého a hereckého výrazu a s orchestrem si výborně rozumí. Na jeho výkonu je zřetelná jeho dlouhodobá operní praxe, v letech 2009–2012 byl šéfdirigentem Národního divadla v Praze a v současnosti je od roku 2013 hudebním ředitelem Aalto Theater und Orchester v Essenu. Mimo to se dále věnuje symfonické hudbě a je jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie.
