Pětašedesátiletý Janáček zkomponoval v pořadí svou šestou operu na vlastní libreto inspirované románem A. N. Ostrovského Bouře. Světová premiéra díla se uskutečnila v Brně 23. listopadu 1921. Vídeňské premiéry na prknech Státní opery se dočkala teprve v roce 1974.
Nové nastudování režiséra André Engela z roku 2011 se odehrává v „Malé Oděse“ v New Yorku padesátých let. Odkazy na původní text v momentech, kde by nesouhlasily s prostředím, vyřešil vtipnými narážkami např. pozorování řeky Volhy chemikem Kudrjášem hned v začátku inscenace pod mikroskopem. Ruské ghetto je stejně uzavřené a žije samo sebou ve světě vlastních společenských a morálních pravidel, podobně jako společnost v původní předloze. Jde tu především o mezilidské vztahy. Místo, kde se odehrávají, není až zas tak důležité, i když v tomto případě bylo prostředí New Yorku příjemným interpretačním osvěžením. Zejména díky do detailu promyšlené a citlivé režii. Zatímco staří emigranti důsledně lpí na svých tradicích – např. všudypřítomné pravoslavné ikony a bezvýhradná poslušnost rodičům, mladí se chtějí z těchto vazeb osvobodit a žít svobodně ve svobodné zemi.
Ženské postavy jsou v tvorbě Leoše Janáčka zastoupeny vrchovatou měrou. Vždy jde o svobodomyslné, samostatné bytosti, beroucí svůj osud do vlastních rukou, většinou ale s tragickým koncem. Janáček se dokázal vcítit do jejich myšlení, hudebně vyjádřit emoce, zesílit účinek a důležitost postavy. Stejně jako jeho hrdinky, se ani on nenechal svázat řádem a tradicí své doby (v jeho případě hudební) a nechal průchod spontánnímu a svobodnému projevu. Dovolil jim zůstat samy sebou.
Milá, jemná a citlivá Káťa trpí ve vztahu se slabošským mužem Tichonem. Přestože ten je stále v područí své despotické matky, Káťa jej miluje a ctí i jeho matku Kabanichu. Ta nesnese, že by její syn mohl milovat někoho jiného než ji, a Káťu neustále ponižuje. Sama si přitom potají užívá s opilým kupcem Dikojem, aby se vzápětí oháněla poslušností muži a ikonami. Takový stav se nedá dlouho unést a tak Káťa utíká do „svobody“ – vztahu s jiným mužem. Svůj díl na tom nese schovanka Varvara, neproblematické stvoření, které navenek zachovává pravidla, aby si v soukromí mohla budovat své vlastní štěstí. Po veřejném přiznání k mimomanželskému poměru spáchá Káťa v zoufalství sebevraždu. „Děkuji vám dobří lidé za úslužnost.“ Takto se v závěru rozloučí tchýně Kabanicha se svou zesnulou, z vody vytaženou snachou, aby si do ní ještě před spadnutím opony s chutí kopla. Má klid. Teď bude syn opět náležet jen jí.
Angela Denoke v titulní roli byla milou, kultivovanou Káťou. Bohužel jí ale nebylo, oproti jejím kolegům, příliš rozumět. V hereckém projevu naprosto profesionální, nicméně snad poněkud studená, až příliš intelektuální. Je vyrovnaná, klidná i na první schůzce s milým – Borisem (Misha Didyk) i před skokem do řeky. Jane Henschel si s náročnou češtinou poradila lépe a roli bezcitné, sobecké ženy zahrála výborně. Sympatická byla dvojice Varvara – Margaret Plummer a Kudrjáš Thomase Ebensteina. Svěží, mladistvý výkon obou pozitivních postav inscenace. Scéna Nicky Rieti a kostýmy Chantal de La Coste přesně vyjádřili režisérův záměr. Operu hudebně nastudoval její tehdejší hudební ředitel Franz Welser-Möst a v letošní sezoně ji za dirigentským pultem převzal Tomáš Netopil. Janáček je pod jeho vedením cituplný, expresivní, navýsost muzikální a dojemný.
Janáčkovo dramatické myšlení a modernost jeho hudby udivuje posluchače dodnes. Sám narozen v první polovině 19. století (mj. o čtyři roky starší než Puccini), vytvořil v posledních deseti letech svého života, v době mladé demokratické samostatné československé společnosti, dílo, jež je dnes už konečně pevnou součástí světového operního repertoáru a jež dodnes udivuje svou nenapodobitelnou originalitou, modernitou a osobitým myšlením. Janáček určil dějiny hudby na dalších sto let dopředu. Zajímavé je, že poslední opera – Z mrtvého domu, je obsazena čistě mužskými postavami.
Znovuuvedení Káti Kabanové, „nejněžnější“ Janáčkovy opery (premiéra 17. června 2011) a Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu krátce po sobě, vede k zamyšlení nad tím, jakou roli, práva, respekt mají ženy v dnešní společnosti a co se od dob obou Katěrin změnilo. V mnoha demokracií se ohánějících zemích dnes vládnou despotičtí, nadutí a sebestřední muži, kteří se opět snaží v lepším případě zredukovat ženu na doplněk své osobnosti a nepřipustí, aby je v jakémkoliv směru převyšovala, či jakkoliv veřejně vystupovala. A to nemluvím o tisících zahalených muslimských žen, které se již staly pevnou součástí evropské image.
