Operní akademie Ostrava (OAO) – společný projekt opery Národního divadla moravskoslezského a Fakulty umění Ostravské univerzity- se poprvé představila v novém Divadle „12“, které vzniklo při rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona. OAO dává studentům možnost vystupovat po boku svých pedagogů, letos v komorním prostředí, v příštím roce však plánuje inscenaci Salieriho Školy žárlivých v Divadle Antonína Dvořáka. Nad malým jevištěm Divadla „12“ se zaskvěl bombastický „operní“ zlatý nápis Grand teatro dodici (Velké divadlo dvanáct), aby se pod ním mohla odehrát jednoaktová opera amerického skladatele Toma Johnsona The Four Note Opera (Čtyřnotová opera). Zkomponoval ji už v roce 1972 a u nás byla poprvé předvedena v pražském Divadle Kolowrat v únoru roku 2005 pod taktovkou dirigenta Přemysla Charváta, který přeložil její libreto. V jeho překladu hrají Čtyřnotovou operu také v Ostravě.
Skladatel Tom Johnson (1939) vytváří „logickou hudbu“, která pracuje s prostředky minimalismu často za pomoci matematických principů. Johnson je také autorem libreta, které je s jeho hudbou doslova bezešvě propojeno. Autor je nadaným muzikantem i matematikem a svých schopností dovede plně využít při nekončících hrátkách se čtyřmi zvolenými notami. V textu libreta často popisuje svůj skladatelský postup („Tento duet jen čtyřicet taktů má.“ “Tady je naše variační sbírka, má velmi kratičké téma.“) a díky svému dramaturgickému citu a mimořádnému smyslu pro humor vytváří situace, které mohou interpreti s jeho velkorysým svolením dále rozvíjet. Čtyřnotová opera užívá tónů a, h, d, e v nejrůznějších kombinacích, opakováních, melodických a rytmických proměnách, ale i v záměrně monotónních sekvencích. Texty, jimiž interpreti obohatili průběh večera jsou většinou vtipné. Dramaturgickou hladkost večera narušila pouze „kvízová mezihra“, jež neúměrně zpomalila temporytmus inscenace. Chvályhodné je zveřejnění libreta i s vyznačenými změnami a vynechávkami včetně přidaných textů. Nabízí divákovi další seznámení s dílem a upozorní jej na geniální průhlednost skladatelova textového (a hudebního) materiálu, který režisérovi zároveň poskytuje značnou volnost.
Režisér Juraj Čiernik přizpůsobil Johnsonovu jednoaktovku svým inscenačním představám a plně využil flexibilnosti sólistů. Podpořil také muzikantský i mimický talent klavíristy Michala Bárty, který spolupracoval na hudební přípravě inscenace s Paolem Gattem. Jednotlivé představitele pěti hlasových oborů (Soprán, Tenor, Alt, Baryton a Bas) nechal rozehrát jejich témata a přidal milostný trojúhelník mezi sopranistkou, altistkou a barytonem. Tenorista si hledí sebe a svého hlasu, Basista svého piva. Při první repríze 16. února účinkovali sólisté Národního divadla moravskoslezského Eva Dřízgová-Jirušová, takto vedoucí katedry sólového zpěvu a také Operního studia Ostravské univerzity, Václav Morys, Anna Nitrová, Lukáš Bařák a Martin Gurbaľ. Průvodcem večera byl student fakulty umění Ostravské university barytonista Tomáš Kura. Diváky vítal u vstupu do hlediště v podobě „nefalšovaného“ černocha, který mluví svým nesrozumitelným jazykem a čeká, jak na něj přicházející diváci zareagují. Když potom vchází na jeviště, zvedne ze židlí nejméně dva diváky v první řadě, posadí si na hlavu jakousi bílou přiléhavou helmu se zvláštním masivním okružím, z něhož se vzápětí vyklube zlatá nápovědní budka tvaru mušle. Pomáhá pak všem sólistům při jejich akcích – drží například na dlouhém drátu červený míček (chcete-li, klaunský nos), s nímž hrají sólisté ping pong.
Středem dění je, jak jinak, Soprán, který je nejvíce vytížen nejen akcemi, ale také převleky, z nichž jeden jej (ji) téměř zbaví pohyblivosti. To když má na sobě neoprénový oblek mořské panny. Nepřehlédnutelná je sopranistka také v kostýmu Valkýry, jemuž nechybí ani volské rohy, bez nichž byly inscenace Wagnerových oper zejména v Bayreuthu předminulého století nemyslitelné. Cítí se být nesmrtelnou krasavicí, takže se snaží okouzlovat mladého barytonistu a odloudit jej své konkurentce Altu. Poprvé vstoupí na jeviště v barokním kostýmu s bílou parukou vypadající tak trochu jako beranice (kostýmy Jitka Rusnák Stauder, scéna David Bazika). Protějškem Sopránu je pochopitelně Tenor, který operu v podstatě propláče, protože neustále lituje, že v ní má jen jedinou árii. Zato je od začátku do konce celý v bílém a svou kariéru končí zavěšením na tahu v krkolomné poloze. Tím se jeho účet vyrovná s účtem Sopránu. Oni dva jsou v opeře přece vždycky ti nejdůležitější. Pěvecké party Sopránu a Tenoru občas užívají vypjatých poloh a jejich představitelé se po celý večer opravdu nezastaví. Alt a Baryton jsou pohodlně nad věcí. Žádné krkolomnosti, žádné převratné převleky. Nemusí se ponižovat a mohou se k sobě bez ostychu vinout.
Finále zastihuje sólisty v předem stanovených statických pózách, které musí bezpodmínečně dodržet. Nejhůř je na tom, jak již zmíněno, Tenor. Johnsonovo Finále lze prodlužovat do nekonečna… Večeru vévodil u všech sólistů smysl pro sebeironii, nadhled a improvizaci, který bavil je samotné i jejich diváky. V rolích se budou postupně střídat pedagogové a posluchači a dá se předpokládat, že každé představení bude hodně jiné, přestože jejich základ je společný.
