Letošní Hudební festival Znojmo zahájila tři představení Mozartova Dona Giovanniho (7., 9. a 11. 7.), v titulní roli s Adamem Plachetkou, který si ji ve Znojmě s Czech Ensemble Baroque zopakoval po přesně deseti letech. Ostatní postavy na sebe vzali Boris Prýgl (Leporello), Jana Šrejma Kačírková (Dona Anna), Krystian Adam (Don Ottavio), Kateřina Kněžíková (Donna Elvira), Lenka Cafourková Ďuricová (Zerlina), Jiří Miroslav Procházka (Masetto) a Richard Wiegold (Commendatore). Dobrými partnery vyrovnanému sólovému ansámblu byly Czech Ensemble Baroque a Czech Ensemble Baroque Choir (které, jak je to běžné u souborů, zaměřených na historicky poučenou interpretaci, z velké části pozůstávaly z renomovaných sólistů). Hudební nastudování dirigenta Romana Válka a sbormistryně Terezy Válkové zanechalo podle očekávání výborný dojem.
Samostatnou kapitolou provedení Dona Giovanniho byla režie Constance Larrieu (která před dvěma roky ve Znojmě brilantně nastudovala Rameauovu Platée) a jejího kolegy Didiera Girauldona. Inscenace byla situována do jízdárny kláštera premonstrátů v Louce u Znojma – jednoduché přízemní stavby s jedním oknem ve štítě a překvapivě příznivou akustikou; vzhledem k tomu, že nejde o kamenné divadlo, je tu nutné improvizovat stejně, jako v Londýně, kde se opera provozuje i v někdejších skladištích. Okno a jeho balkon využila režie s výhodou tam, kde bylo zapotřebí některou postavu zvýraznit (Donna Elvira, Komtur). Scénograf Tom Ciller se na jednoduchém pódiu spokojil se třemi základními prvky: paravánem, červeným stánkem s kolečky a nápisem Candy, a kolotočem. Ze stánku servíroval Don Giovanni v prvním dějství svým vesnickým hostím “zelenou” s barevnými brčky; v prvním finale mu posloužil jako útočiště, ve kterém ho Leporello v momentě největší tísně odvezl ze scény do bezpečí. Kolotoč naznačoval, že se děj odehrává na ulici. Někdo by byl mohl nabýt pocitu, že vzhledem k tomu, že Don Giovanni má do španělského granda dost daleko (že věci zjevně nejsou tak, jak by měly být, podtrhuje i pár bílých ponožek), komturův župan je ostře žlutý, červeň kostýmu Donny Anny příliš jasná a Leporellova baseballová čepice ve výbavě sluhy velmože nepatřičná (kostýmní výtvarnice Petra Krčmářová), režie děj posunula nejen do současnosti, ale přímo mezi “světské”. Nikoli nutně: v našich zeměpisných šířkách jsou kolotoče jistě sezónní záležitostí – vždycky tomu ale tak nebylo. Na evropském jihu se s nimi lze setkat po celý rok i v centrech velkoměst, kde by takovýto “don” mohl vlastnit stejně tak napůl zchátralý palác s proděravělými rodinnými portréty, jako luxusní “villu”. Paraván japonského typu, polepený papírem v prvním dějství zakrýval za kolotočem vchod na scénu, ve druhém dějství suploval hřbitov (kříž zůstal na jevišti až do konce, kdy v něm Don Giovanni marně hledal oporu a záchranu) a interiér domu. Na několika místech jím bylo možné vstoupit na jeviště jako dveřmi; komtur, zahalený do bílého rubáše v závěrečné scéně jedno z polí při svém příchodu efektně protrhl, Don Giovanni se naopak jiným, zezadu červeně nasvíceným, propadl do pekel.
.jpg)
Některé režijní nápady byly vtipné (Leporello předvádí v prvním jednání Elvíře seznam Giovanniho lásek v podobě nekonečného pruhu papíru, smotaného do válce, navlečeného na tyči, zatímco v pozadí pochodují podle příslušnosti k jednotlivým národům kostýmované dámy; ve druhém dějství před odchodem do jiných služeb bezostyšně krade stříbrné nádobí), jiné nadbytečné (Donna Elvíra přichází na jeviště vyzbrojena megafonem, který nakonec nepoužije; zbytečným klišé bylo vyzbrojení Dona Ottavia formálním oblekem a brýlemi (Krystian Adam se i bez těchto atributů předvedl jako pěvecky i herecky pozoruhodně věrohodný představitel své role). Nepopiratelný půvab měla choreografie davových a tanečních scén (Ladislava Košíková). Ne už tak vystoupení davu lehkých dívek ve finale druhého dějství, kde podle libreta mají být na jevišti pouze Don Giovanni, Leporello, “alcuni suonatori, una mensa preparata per mangiare”: další novodobé klišé, které k představení, jež bylo jinak modelovým příkladem toho, že maximálního efektu je možné na vysoké umělecké úrovni dosáhnout i s minimálními prostředky, nic podstatného nepřidalo.
Ten, kdo Dona Giovanniho nemohl vidět přímo ve Znojmě, bude mít možnost ho zhodnotit později: z představení vznikl televizní záznam.
