Z představení Pucciniho Tosky v berlínském Schillerově divadle, kde hraje Státní opera Pod lipami, člověk neodcházel zrovna s nadšením. Obsazení vyvolalo rozpaky, režie (jak už to dnes bývá) budila spíše nechtěný úsměv.
Inscenace měla premiéru roku 2014, představení 29.května bylo poslední v letošní sérii. Titulní roli zpívala německá sopranistka Anja Kampe, která na světových scénách ztvárňuje převážně wagnerovské role nebo Leonoru ve Fideliovi. Buď se jí přemíra těžkých rolí už podepsala na hlase, což se nejspíš projevuje nebo projeví i ve Wagnerovi, anebo zkrátka italská hudba s německou nejde v jejím hrdle dohromady. A to přesto, že by se mohlo zdát, že z Pucciniho ženských rolí se wagnerovské pěvkyně mohou (kromě Turandot) nejlépe zhostit právě Tosky. Jenže i když se jedná o velmi dramatickou roli, i když Puccini používá (po svém) leitmotivy, i když je opera prokomponovaná a orchestr má barvitou úlohu, zpěvák se pořád pohybuje na výsostné půdě italské hudby, vyžadující kromě dramatičnosti a vášně i lehkost, flexibilitu, kantabilitu. Bohužel právě tyto vlastnosti zpěv paní Kampe postrádal. Její hlas má objem ve střední poloze, ale na každém tónu jakoby viselo závaží. Výsledkem byl sled izolovaných, šedivých a nehezkých, ve výškách až vřískavých a nejistých tónů.
Barytonista Falk Struckmann je bezesporu osobnost německého, zvláště wagnerovského repertoáru, který zpívá již mnoho let, ale baron Scarpia mu vokálně nesedí. Ze zpěvu této postavy musí sadismus a tvrdost doslova prýštit stejně jako úlisnost a předstíraná elegance, ale i Scarpia musí stále zpívat pod obloučky, udržovat v hlase kultivovanost, bez níž se kýžený efekt nedostaví. Nestačí hlasová kanonáda (ta ostatně nestačí ani ve Wagnerovi). Právě o ni se ale snaží Struckmann, navíc kvůli vibratu působí jeho zpěv už dost rozeklaně, tóny nedokáže modulovat a probarvovat, na konci Scarpiova výstupu Gia, mi dicon venal vysoké ges na slovo „mia“ vůbec nevyzpíval.
Jediný pěvec, který teoreticky měl předvést italský styl, byl tenorista Fabio Sartori coby Cavaradossi. Bohužel tak učinil z té horší stránky. Sartori má silný hlas s atraktivní jasnou barvou, ale zpívá jednotvárně hlasitě, hodně do široka, pokud se někdy pokusil o dynamiku, tak s minimálním účinkem. Působil trochu jako karikatura Pavarottiho, jehož připomíná i tělesnými proporcemi. Ty mu přirozeně znemožňují pohyb. Co se ale odpouštělo Pavarottimu, to u jiných působí komicky.
Představitelé menších rolí, mezi nimiž byl i Jan Martiník coby kostelník, inscenaci přirozeně nepozvedli. A už vůbec jí nepomohl režisér Alvis Hermanis. Děj přesunul do roku 1900, kdy měla Tosca světovou premiéru, ale nad hlavami účinkujících současně běží projekce kreslených výjevů, které evokují rok 1800, do něhož příběh zasadil Puccini. Divák tedy zrakem skáče ze sólistů na jejich ilustrované dvojníky, z roku 1900 do roku 1800, tam a zpět. Pravda, není to nejotravnější ukázka současných režijních „adaptací“, přesto se divák ptá, k čemu to je dobré.
Posun v čase je sám o sobě problematický, v textu se mluví například o Napoleonovi a bitvě u Marenga, prostě o konkrétní historické situaci, která poznamená osudy hrdinů. Záleží samozřejmě na síle myšlenky, kterou ale v tomto případě režisér neobhájil. „Zdvojení“ děje je totiž zcela absurdní. Co tím chtěl Hermanis říct? Že umístit děj do stejné doby jako skladatel se dnes nesmí, a tak je nutno postupovat šalamounsky? Anebo chtěl divákům ironicky předvést, jak by představitelé hlavních rolí měli vypadat ve skutečnosti? Mladí, krásní, štíhlí… Připomíná to komiks, v němž chybí už jen bublinky s promluvami namísto obvyklých titulků… Ovšem ani jako komiks není tato inscenace skutečně vymyšlená.
Navíc režisér snad ani nečetl libreto nebo mu nerozuměl. Třeba Tosca se v jeho koncepci ke Scarpiovi iniciativně lísá a svádí ho, dokonce i při své árii Vissi d’arte – jakoby svou zoufalou otázku „perchè, perchè Signor, perchè me ne rimuneri così“ adresovala jemu a ne (jako hluboce věřící žena) Bohu. Navíc pak není jasné, kdy ji vlastně napadne, že Scarpiu probodne. Závěrečný skok z Andělského hradu se nekoná, tedy pouze v kreslené verzi, na jevišti kráčí Tosca s rozpřaženýma rukama vstříc publiku. Což by sice za jiných okolností mohlo obstát, ne však v této podivně zdvojené, nebo spíše rozdvojené produkci.
Pokud něco fungovalo, tak orchestr, který řídil venezuelský dirigent Domingo Hindoyan, absolvent programu El Sistema a první asistent Daniela Barenboima ve Státní opeře Pod lipami. Puccini zněl dramaticky a silně, někdy až příliš, ne však silácky ve smyslu ryčnosti či břesknosti. Jenže poslouchat tuhle operu jen jako symfonii není zrovna ono…
