Poulencova opera Dialogy karmelitek podle hry Georga Bernanose je jednou z nejdivadelněji napsaných oper 20. století a snad se dá i tvrdit, že pokud režisér nezatíží svou koncepci přílišným množstvím popisných detailů a poddá se skladatelovu smyslu pro dramatičnost zhudebněného příběhu, má jevištní působivost na dosah. Už sama skutečnost, že jde o skutečný tragický příběh šestnácti řeholnic, které byly 17. června 1794 za Velké francouzské revoluce popraveny gilotinou, je šokující. Hlavní postavou příběhu je mladá šlechtična Blanche de la Force, která trpí agorafobií a rozhodne se, že vstoupí do kláštera. Je psychicky křehká, úzkostná a její životní cesta není a ani nemůže být jednoduchá. Matka představená, která je těžce nemocná, chápe ochranu této dívky jako svůj poslední pozemský úkol a těsně před svou smrtí svěřuje péči o Blanche moudré Matce Marii. Protipólem Blanche je mladá řeholnice sestra Constance, nekomplikovaná optimistická dívka, která jí bezvýhradně věří, byť nemůže nevidět, že Blanche bojuje sama se sebou a se svými úzkostmi a dokonce z kláštera uteče. Strhující je skladatelův závěr opery, kdy smrt každé z řeholnic o jeden hlas zmenšuje zpívající ženský sbor a v orchestru ji doprovází nemilosrdný ostrý svist dopadající gilotiny. Jako poslední vstupuje na popraviště Blanche, která se ke svým sestrám dobrovolně připojila.
S působivostí závěru Poulencovy opery se dá srovnávat jen málokterá její operní kolegyně, ať už z jakékoli doby. U nás uvedli Dialogy karmelitek poprvé v Opavě a režíroval ji František Preisler, který do uvedení opery investoval hodně úsilí. Ač jsem zdaleka nebyla jeho fanouškem, na jeho Karmelitky hned tak nezapomenu. Byla to strhující, křišťálově čistá inscenace, dokonale hudebně připravená dirigentem Petrem Šumníkem a sbormistryní Kremenou Peschakovou (2000). Tentýž dirigent a režie Karly Štaubertové v Olomouci (2006) – bohužel, zklamání. Režisérka se zabývala spíše detaily, které se snažily připomenout skutečné reálie a nevytvořila důslednou režijní koncepci. Zdá se, že málokteré hudební drama skýtá svému interpretovi tak jasný úkol: nevymýšlet, vyložit! Nepokazit závěr!
Linda Keprtová , dramaturgyně Štátneho divadla Košice, spolu s vedením opery Dialógy karmelitánok prosadila do dramaturgického plánu jako první uvedení na Slovensku a debutovala jimi na své domácí scéně jako režisérka. Dovedu si snadno představit, že by dílu prospěl kvalitní slovenský překlad, ale na tento pokrok (aby diváci rozuměli, o čem se zpívá) si budeme muset ještě nějaká ta léta počkat. Této Inscenaci francouzská originální verze naštěstí neublížila. Linda Keprtová vystudovala na brněnské JAMU nejen operní režii, ale také sbormistrovství. Muzikálnost a smysl pro formu, pro divadelní proporce inscenace jsou jí bezesporu vlastní. Poulencova hudba je pochopitelně hudebním oříškem, ale závěrečná část opery byla v Košicích strhující. Jen se domnívám, že mladý dirigent Ondrej Olos v první polovině večera zejména orchestrální plochy zbytečně tempově i výrazově lyrizoval a příliš od sebe odděloval jednotlivé scény. K sólovým pěveckým a hereckým výkonům mohu dodat jediné – všechny byly mimořádně kvalitní (Lucie Kašpárková jako Blanche, Adriana Hlavsová – Matka představená, Michaela Várady – Sestra Constance, Lucie Hilscherová – Matka Marie, Zsolt Vadász – Rytíř dela Force ad.).
Režisérka, která byla tentokrát také scénografkou, našla u souboru velké porozumění. Formálně si inscenaci velmi promyslela, rozdělila si téměř holé jeviště na dvě základní dějiště – před a za revuálkou, na niž sama Blanche napsala křídou své jméno. Ovšem, celá opera je především o ní, o její (o lidské) nejtěžší bitvě, o boji jí samotné se sebou. Ve scénografii šlo hlavně o co největší úspornost, inscenace byla budována z hudebního dramatu především prostřednictvím přítomnosti postav na jevišti a jejich pohybu. Pokud režisérka potřebovala vertikálně vyzvednout pohybový sbor, jímž poeticky předjímala bezbrannost uzavřené komunity (kostýmy – bílé jednoduché vlající šaty a obvazem sevřené vlasy), zvolila zcela průhledné plexisklové krychle, aby účinkujícím neubrala ani minimum prostoru. Dobře byly zvolené kostýmy (Danica Hanáková ), které charakterizují šlechtické prostředí a uniformní prostředí klášterní, aby tím více daly vyniknout rozmanitosti několika výrazných jednotlivkyň. Značnou roli tu sehrála rekvizita, loutka – panenka, kterou Blanche, své milované sestře, přináší do kláštera její bratr Rytíř de la Force. Blanche si ji přináší s sebou na popraviště a daruje ji nejblíže stojící holčičce. Netřeba vysvětlovat. Řádové sestry, teď už v jakýchsi našedlých vězeňských šatech a s hlavami ovázanými, stojí v hloučku, vzepnou se jedna po druhé k nebi, jako by zasaženy do hrudi a pak prudce, jako podťaty, padají k zemi. Poslední je náhle vyzrálá dospělá Blanche.
Linda Keprtová patří k výrazným nadějím mezi našimi mladými operními režiséry, jimž doslova fandím. Je to talentovaná mladá žena, vybavená nejen umělecky, ale také, dokonce bych řekla především, lidsky – dovede si získat své spolupracovníky, umí s nimi komunikovat. Zcela nedávno prokázala svou schopnost zaujmout operní soubor v Liberci, kde se stejnou vervou nastudovali Massenetova Dona Quichotta a získali na festivalu Opera 2013 za tuto inscenaci Libušku od komise kritiků. Chci jmenovat ještě dvě další režisérské naděje na našem operním nebi (možná, že je jich víc, ale ještě o nich nevíme): čerstvý absolvent pražské HAMU Dominik Beneš (Smetanovo Tajemství v Plzni, 2012) a Tomáš Pilař (Evropská turistika Josefa Berga a Kráska a Zvíře Miloslava Ištvana v Divadle na Orlí, JAMU, 2012). Zdá se, že kromě talentu je jim všem mimořádná schopnost komunikovat společná. A tak: Držte se, bojujte, věřím, že máte slibnou kariéru před sebou!
