Světová premiéra Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu se uskutečnila 22. ledna 1934 v prostorách Malého operního divadla v St. Petěrburgu a v Divadle Nemiroviče-Dančenka v Moskvě. O rok později slavila úspěch na jevištích v USA, Buenos Aires, Praze, Bratislavě, Curychu a Stockholmu. Téhož roku ji navštívil i J. V. Stalin, který znechuceně odešel hned po přestávce. V roce 1936 vyšel v Pravdě neblaze proslulý článek Chaos místo hudby, útočící na skladatele i jeho hudební jazyk a obviňující jej z formalismu, patrně ze Stalinova podnětu. Opera byla okamžitě stažena z repertoáru na příštích 27 let. Po srpnových moskevských procesech nastává pro skladatele období velkého strachu. Řada jeho přátel je odsouzena, on sám je vyšetřován.
Tvorbu Nikolaje S. Leskova, autora literární předlohy opery, po mnoha letech zapomnění vzkřísil Maxim Gorkij a postavil ji na roveň velikánům ruské literatury Tolstojovi, Gogolovi či Turgeněvovi. V roce 1927 byla Leskovova novela zfilmována jako Katěrina Ismailova. O tři roky později vyšlo v Leningradě její ilustrované vydání s obrázky Borise Kustodijeva. Šostakovič jeho tvorbu znal již z mládí. V Leskovově předloze zabije Katěrina Ismailova ještě synovce Fedju, aby si udržela postavení. Toto v Šostakovičově/Preisově libretu chybí.
Přestože je Katěrina Ismailova dvojnásobnou vražedkyní, skladatel s ní sympatizuje. Mistrovsky vykreslil portrét nešťastné, frustrované ženy, která sama oslabena, spadne do ještě většího neštěstí – vztahu k Sergeji, který ji dožene k vraždám a nakonec i k sebevraždě. Jakým způsobem se se ženami zacházelo, ukazuje kromě křiku, bití a psychického teroru i brutální scéna znásilnění jedné ze služek.
Podle carského kodexu mohl muž svou ženu, pokud neposlouchala, jak má, mezi čtyřma očima potrestat a „napravovat“ skrze zastrašování. Pokud se ona žena „napravila“, má se jí muž za toto „napravování“ omluvit a popřát jí vše dobré. A pokud ani tak svého muže neposlechne, má být napravena bičem, ovšem opět v soukromí. Bití holí nebo železem se nedoporučuje, protože by tak mohla dojít k úrazu, oslepnout či ohluchnout. V každém případě má po podobné proceduře následovat přátelské slovo ze strany exekutora = manžela.
Toto vše Šostakovič pochopitelně znal a s podobnými praktikami nesouhlasil. Ve svém díle tak představuje zmarněný osud talentované a chytré ženy hynoucí pod tlakem patriarchálního okolí a tradic, které ji degradují na bytost, jejíž jedinou povinností je uspokojit a to ve všech směrech svého muže a dát mu dědice. Katěrina najde odvahu se tomuto teroru vzepřít i za cenu vraždy. Snaha o osvobození se ale zvrtne v jinou závislost – na nespolehlivém a prolhaném slabochu Borisovi, kterému o ni vůbec nejde. Spíše si chce pomoci k lepšímu postavení a uspokojit svůj sexuální apetit co nejjednodušším způsobem. Ale i jemu se věci vymknou z rukou. V závěru je společně se svojí už ženou – Katěrinou – v den svatby zatčen a spolu s ní odvlečen na Sibiř.
Pro režiséra Matthiase Hartmanna byla klíčem k uchopení opery otázka, jak daleko může zajít člověk na základě sociálních okolností od oběti k pachateli, nakolik jsme předurčeni k určitému chování a přinucení jednat proti své vůli. Prostředí, v němž se příběh odehrává, postrádá jakoukoliv kulturní nebo duchovní rovinu. Je čistě materialistické, tvrdé a studené. Co se v takovém prostředí stane s člověkem, který je v něm uvězněn a jeho potlačené touhy tak přestoupí do bezuzdnosti. Režisér v rozhovoru v programové brožuře zdůraznil ještě jeden aspekt: a sice, že když si muži vybírají své partnerky, chtějí mít vedle sebe ženu, která je inteligentní, sebevědomá, která zná svou cestu. A co se stane? Jednoho dne uvidí na zastávce krásnou, vyzývavě oblečenou, ale hloupou mladou ženu a přesto se za ní instinktivně otočí. Jde tedy o jakousi schizofrenii mezi genetickým předurčením a vlastními nároky.
Scéna Volkera Hintermeiera není přehlcena dekoracemi. Je šedá, nenápadná, studená a dominuje jí různě nasvícená či prosvícená manželská postel uprostřed. Na té ale Katěrina sama nespí. Dojde na ni teprve v milostné scéně se Sergejem. Jednoduchému prostoru mají dominovat hlavně postavy.
Vídeňská státní opera inscenaci obnovila po osmi letech. Na scénu se tak vrátil další z kusů repertoáru dvacátého století, ve výborném provedení. Eva – Maria Westbroek jako Katěrina je temperamentní, inteligentní, cituplnou ženou, která touží po pestřejším, smysluplnějším životě. Sergej Brandona Jovanoviche je přesně oním sebevědomým floutkem, chlubícím se svými sexuálními úspěchy, kterými zakrývá jaký je ve skutečnosti slaboch. Wolfgang Bankl jako Boris Ismailov je vynikajícím typem brutálního a primitivního muže. V malé roli, ale výrazná byla i Zoryana Kushpler jako Soněčka. Ostatně celé obsazení včetně sboru bylo výborné. Všichni hráli s nasazením, přirozeně, ponořeni do příběhu, bez jakýchkoliv hereckých či operních klišé. Nad tím vším kralovalo skvělé hudební nastudování dirigenta Ingo Metzmachera.
Je až neuvěřitelné, že takto dobře napsané, zralé, působivé dílo velkého orchestrálního obsazení napsal teprve šestadvacetiletý autor. Na závěr komentář autora k leningradskému provedení díla: „Včera proběhlo desáté provedení Lady Macbeth. Opera si vede dobře. Publikum pozorně poslouchá a odkráčí do šaten teprve po poslední oponě. Vůbec nekašle.“ (Šostakovičův dopis režiséru leningradského provedení Nikolaji Smoličovi z konce února 1934). Nějak tak podobně proběhl i recenzentkou navštívený večer 22. dubna 2017.
