Německá opera v Berlíně v koprodukci s operou v Oslu koncem ledna uvedla premiéru Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Režisérem inscenace je Nor Ole Anders Tandberg a hned na začátek je nutno říci, že mě jeho pojetí příliš neoslovilo. Vedle propracované detailní práce na vykreslení charakteru hlavních postav a několika zajímavých nápadů, které zvýrazňují účinek celého díla, naservíroval očím diváků řadu momentů balancujících na hraně nevkusu a trapnosti. Scéna brutálního obtěžování a znásilnění Aksiny, doprovázená rozličným sebeukájením sboristů pomocí těl mrtvých ryb se přežít dala, policejní tanec s žehlícími prkny a žehličkami, které nenašly zdroj tepla v elektrické síti ale v trenkách strážců zákona, již k hlubokému zamyšlení vedla. Vykreslit sexuální a drastický obsah Šostakovičova zdrcujícího díla, jehož libreto vzniklo dle novely Leskova, by šlo jistě i jinak. Výtečným nápadem bylo zapojení orchestru do dění na scéně. Čtrnáctičlenná sestava hráčů na žesťové nástroje byla zdrojem strhujícího účinku zvukové masy, která dirigentovi Donaldu Runniclesovi vypomáhala bezezbytku zaplnit akusticky perfektní prostor Deutsche Oper během všech orchestrálních meziher. Krom pochodů ve formaci skutečné kapely se muzikanti účelným a chytrým způsobem integrovali do jednotlivých scén, skladatelova hudba tak korespondovala s jejich chováním na pódiu.
Scéna (Erlend Birkeland) vypadala velmi dobře. Točna s centrálně umístěným bílým domem na nevysokém skalnatém ostrůvku umožňovala plynulý přechod mezi děním vně i uvnitř bytu, který permanentně střežil legendární John Tomlinson coby brutální a nechutný Boris. Na scéně se až na výjimku, kdy bičem trestal Sergeje, neobjevil s ničím jiným než s párem obrovských ryb, které jakoby předznamenávaly, že jimi bude k smrti umlácen jeho syn Zinovij poté, co do svého domu zavítá bezprostředně po sexuálních orgiích Katariny a Sergeje. Tomlinson (narozen roku 1946) se stal hlasově i herecky výborným představitelem své role a zaslouženě si získal nadšené ohlasy diváků. Sergeje jasným a čistým tenorovým hlasem zazpíval, a zejména zahrál, mladý Rus Maxim Aksenov, trosku a pravý opak vzoru muže do detailu vykreslil spolehlivý Belgičan Thomas Blondelle.
Němka Evelyn Herlitzius dobyla svět a je jednou z největších umělkyň současného hudebního světa. To, že je výtečnou představitelkou sopránových rolí Richarda Strausse a Richarda Wagnera, dokazuje pravidelně na všech nejprestižnějsích scénách. Pro našeho diváka může být zajímavá informace, že se nebojí jazyka českého a úspěšně vystoupila v rolích Jenůfy a Káti Kabanové. Ujala se též sopránového partu v Glagolské mši. Nyní nastudovala roli Kateriny a to způsobem, který bere dech. Když otráví Borise a za přítomnosti kněze v krajně vypjaté scéně spíná ruce a předstírá hluboký nářek nad ztrátou „milovaného“ tatínka svého ještě více „milovaného“ muže, jsme přítomni nejvyšším metám interpretačního umění. Takto profilovaná sopranistka nebude nikdy hvězdou pražských galakoncertů, její jméno by sál nezaplnilo ani z poloviny. O to výraznější stopu však zanechává navždy jinde!
Zajímavostí večera byla i Nadince Secunde (narozena 1953) v menší roli Aksiny. Zajímavostí samozřejmě pro toho, kdo ví, že byla mj. výtečnou Sieglindou Danielu Barenboimovi začátkem 90. let minulého století v Bayreuthu. Na video i audio záznamu (Warner classics) se objevuje po boku Johna Tomlinsona, který je zde legendárním Wotanem. Je též třeba zmínit, že i tato Američanka úspěšně ztvárnila titulní roli Katariny v Lady Macbeth Mcenského Újedzu, a že i tento počin je živě zaznamenán (DVD firmy EMI – Barcelona 2002).
Krásný operní večer díky dirigentovi, orchestru, sboru, pěvcům a hlavně Šostakovičovi. Částečně problematický z důvodu režie. Celkově kladná bilance.
