Premiéra nového soudobého operního díla na regionální scéně je sama o sobě událostí. Legenda o Kateřině z Redernu od Sylvie Bodorové, hraná od předvánočního týdne v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, pro tento soubor navíc přímo vznikla. Dokonce se odehrává v tomto regionu. A přičte-li se ještě skutečnost, že inscenace měla u premiérového publika (19. 12.) víc než srdečný ohlas, vychází nám z toho, že se podařila opravdu výjimečná věc: dramaturgii, autorce i realizátorům.
Historická Katharina von Rädern byla protestantská šlechtična, jako vdova správkyně frýdlantského panství, které pak po Bílé hoře v rámci konfiskací při násilné rekatolizaci země získal Albrecht z Valdštejna. Iniciátor divadelního projektu a autor předlohy Martin Otava spolu se skladatelkou a autorkou libreta k historickému základu přidali lidskou a osobní rovinu příběhu – spor a v závěru opětovné usmíření matky a jejího syna Kryštofa, přechodně podlehnuvšího vlivu bezskrupulózního Valdštejna, který z vypočítavosti a prospěchářství konvertoval ke katolicismu. Přidali rovněž pár let samotné Kateřině, která se ve skutečnosti Bílé hory a nuceného odchodu do exilu nedožila. Víra hraje v námětu a v ději značnou roli, opera přivádí na jeviště témata v české hudbě příliš nereflektovaná a patos stranící nikoli tragické habsburské katolické pobělohorské normalizaci, ale těm, kteří přišli o svobodu vyznání i o majetek a museli odejít. Jak už jsme u Sylvie Bodorové zvyklí, vtěluje do díla silné poselství, včetně upozornění a zřejmě i varování, že dějinné situace se opakují a že určité hodnoty mají stálou platnost, a výzvy, abychom se nad svými životy zamýšleli a stáli v nich na straně pravdy a spravedlnosti. Tomu odpovídá i její hudební jazyk – moderní a závažný, ale vědomě si hlídající i svou komunikační způsobilost, jazyk inspirovaný hudební kulturou minulosti a zároveň současně komplikovaný, lapidární i přímočarý, sloužící umělecké naléhavosti. Text, jak si ho připravila, vedl skladatelku spíše ke kratším hudebním frázím, které se většinou nerozezpívají do zvýrazněných a stupňovaných kantilén. Přestože k tomuto dílu a jeho stylu nepatří romanticky klenuté árie, je vokálně výrazné. Dalším charakteristickým rysem opery a její hudební řeči je opakování vět, potvrzující již vyřčené. Slovo získává na důležitosti, sdělení a emoce na jednoznačnosti.
Sopranistka Lívia Obručník Vénosová, která je oporou libereckého souboru a je v dobré paměti z poslední doby například jako vynikající Eva ve Foersterově stejnojmenné opeře, vytvořila v hlavní roli Legendy o Kateřině z Redernu svou další velkou postavu. Má dostatek schopností vystihnout psychologické momenty úlohy a přesvědčivě hrát a má v hlase dostatek krásy i pevnosti, aby jím vyjádřila škálu citů a postojů sahajících od nesmlouvavé, statečné a zdatné vládkyně po milující matku. Její náročná, pěvecky často vypjatá úloha má výrazné dramatické akcenty a sólistka v ní obstála impozantním způsobem. Vášnivě vystupujícího Kryštofa Rederna výrazně zpívá a hraje mladý tenorista Michal Bragagnolo, jehož je možné slyšet jak v opeře, tak v muzikálech. Jednoznačně zápornou postavu samolibého a krutého Valdštejna ztvárňuje přesvědčivě barytonista Luboš Skala.
Děj opery dává nahlédnout do privátního prostředí i do sporů Kateřiny s měšťany a s představitelem její vlastní, tedy luterské církve, zavádí diváka na dvůr Rudolfa II. a ve výrazně koncipované scéně Kateřininy apokalyptické vidiny zpřítomňuje nejen třicetiletou válku, ale i hrůzy dvou totalitních režimů dvacátého století. Působivým a operně neotřelým momentem jsou chvíle, kdy zděšení lidé naslouchají autentickým tvrdým slovům z Obnoveného zřízení zemského a Rekatolizačního patentu, zaznívajícím hlasitě z prostoru nad scénou. Že pak opera končí ve zdůraznění věrnosti vlastní víře – šťastným „návratem ztraceného syna“ a současně hluboce tragickým, neodvratným odchodem všech do vyhnanství, je v logice věci a dává to dílu střízlivou, ale přesto dostatečně dramatickou a působivou korunu. Jen Kateřina symbolicky zůstává.
Operu nastudoval na scéně Aleše Valáška režisér Martin Otava, donedávna ještě ředitel divadla v Liberci a nyní ředitel divadla plzeňského. Pohybuje se v rozmezí mezi realistickými obrazy a stylizací pomocí jednoduchých prostředků, výrazně zapojuje tanečníky, dosahuje velké působivosti. Hudební nastudování je dílem Marka Štilce, autorčina syna. Výrazně symfonická partitura obsahuje nejednu složitou situaci, nelehké nástupy v sólech, hodně exponuje sbor, vyžaduje patos i přesnost. Premiéra v tomto směru dopadla zcela přesvědčivě. Dílo přináší do libereckého divadla regionální tematiku a posluchačsky náročnější, ale ve výsledku přesto až překvapivě přehlednou hudbu, která nepřesahuje možnosti souboru a snad ani hranice ochoty a vstřícnosti potenciálního publika.
