Wolfgang Amadeus Mozart nám Kouzelnou flétnou věnoval dílo, které je náročné a jednoduché zároveň. Svůj úhel pohledu na tuto překrásnou operu plnou hlubokých myšlenek a nekonečně krásné hudby nám v Liberci premiérově předložil režisér Luděk Golat a mně jím udělal radost, o kterou je vhodné se podělit. K několika dílčím okamžikům, odehrávajícím se na scéně, bych snad výhrady měl, scény, přinášející v průběhu děje výborné nápady a chytrý nepodbízivý humor však drtivou většinou převažovaly a já jsem se jednoduše příjemně bavil. Tříhodinový večer utekl rychlostí nevídanou. Napomohly tomu i velmi pěkně provedené kostýmy Heleny Anýžové a přehledná a pro Golatovy myšlenky vhodně provedená scéna Jaroslava Maliny. Ten našel správný způsob, jak diváka bez jakýchkoliv rušivých elementů provést od dračí scény po neobvykle ale o to více zajímavě řešenou scénu závěrečnou, kdy je na pódiu celý ansámbl a dokonce i Královna noci zvesela tančí se Sarastrem. Pro zpěv byl samozřejmě zvolen originální jazyk. Česky mluvené dialogy s „libereckými“ úpravami, které do děje vtahují i dirigenta, nebyly ničemu na škodu a naopak byly vhodným a vtipným vyústěním toho, co se odehrává na scéně.
Sbor pod vedením Tvrtka Karloviče se činil, našly se však i problematické okamžiky. Orchestr hrál slušně a možná i maličko ukázněněji, než jak jsem byl v Liberci zvyklý. Vytříbené a tolik poptávané svěží a lahodné mozartovské hody se však vskutku nekonaly, po této hudební dimenzi rakouského mistra se musí posluchač poohlédnout jinde. Nic to ale nemění na faktu, že dirigent František Babický vtiskl svému přibližně třicetičlennému tělesu vlastní hudební názor a že se nejednalo o rutinní bezmyšlenkovitost. Některá hudební místa měla osobitou muzikantskou řeč. Nepřesvědčila mě introdukce předehry, která byla zcela fádní, nudná a nekonečně rozvleklá. Mohutné pauzy ve známém fanfárovém motivu mi byly zcela proti srsti. Ten trojí akord takto prostě nezní dobře.
V Rakousku či Německu, a lze to tvrdit i o našich nejpovolanějších pěvkyních, se Pamina interpretuje jinak, než jak ji podává sopranistka Tereza Mátlová. Ta má otevřený a znělý témbr a podmaňuje barvou, která je zejména ve střední poloze atraktivní a tajemná. Nezdráhám se však říci, že na hebká pianissima a jemně nasazované tóny klenuté do procítěných oblouků nenarazíme. Mátlová není pro Mozarta ideálním typem hlasu a zpívá jej svérázně, a to způsobem sobě vlastním. Ale i přes tyto výhrady zanechala dobrý dojem a obecenstvu se líbila. A proč ne? Na jevišti vypadala skvěle, kytara na jejích zádech byla báječným doplňkem, a chce-li si posluchač večer jednoduše užít a není posedlým hledačem existující, ale vzácné mozartovské dokonalosti, může být v klidu spokojen a celý příběh si s touto pěvkyní hezky česky prožít. Dobrý byl tenorista Ondřej Koplík v roli Tamina. Počáteční problémy s intonací překonal a v druhé polovině večera zněl jistěji. Je zajímavé, že se jeho hlas poslouchá o poznání lépe v momentech, kdy zpívá sám. Árie mu tak vycházely lépe než ansámblové scény. Královna noci, Mariana Hochelová nepředvedla hezké výšky, k těm jí chyběla uvolněnost, z hrdla je nebylo možné dostat. Jinak má však znělý hlas a muzikantskou jistotu, a tak svou roli přeci jen zvládla se ctí. Zde je zajímavé srovnání s diametrálně odlišným témbrem Vandy Šípové, kterou jsem měl možnost slyšet na generální zkoušce. Její barva hlasu je v dobrém slova smyslu unikát, a to i při mluveném slovu. Ta jakoby naopak nedokázala hlas otevřít v poloze střední, v které zní příliš úzce. Výjimečně zajímavá je však v hloubkách! Díky jejímu nevšednímu témbru zazpívala slova „…Sarastro wird erblassen!“ přímo nádherně a její výšky se mi líbily mnohem více, než u její slovenské kolegyně. V Liberci mají báječné mladé pány. Lukáš Bařák Papagena interpretovat dovede a je zároveň skvělým hercem. Totéž lze říci o velmi dobře zpívajícím Jakubu Tolašovi, který to stejně nekompromisně a bez zábran rozbalil na generálce. Oba pánové jsou pro tuto roli jako dělaní a jeden je více „střelenej“ než druhý. Budou rovnocennou a zaslouženou ozdobou liberecké inscenace! Sarastro Pavla Vančury byl spolehlivý a bez větších obtíží zazpívaný. Dobrým Monostatem, možná moc komicky pojatým a na druhou stranu zbytečně málo chlípným, byl Dušan Růžička. Papagenu Lucie Vagenknechtová bez problémů odehrála i odzpívala. Ze tří dam se v premiérovém večeru nejlépe poslouchala Věra Poláchová, kterou by místo Lívie Vénosové a Blanky Černé vhodněji doplňovaly hlasy Alžběty Vomáčkové a Evy Kývalové. To se už ale opět odvolávám na generální zkoušku, na které se mi z celkového pohledu jevily hlasy účinkujících zajímavěji než při premiéře. Hovořím i o Michalu Bragagnolovi, jehož hlas je obdařen širokou paletou příjemně poslouchatelných tónů a s technikou je na tom lépe než Ondřej Koplík a Soně Godarské, která svou roli také uchopila za správný konec.
Liberecká inscenace se hýbe a baví. Pohybuje se v ní téměř vše, co lze do pohybu uvést. Je udělána dobře a zaslouží si, aby se na ni chodilo.
