V rámci Festivalu opera 2015 se pražskému publiku představila inscenace opery Eva J. B. Foerstera, kterou mohlo publikum naposledy zhlédnout na prknech Národního divadla v roce 1984. Šlo tedy o událost nanejvýš očekávanou už také proto, že se jejího scénického nastudování ujala mladá vycházející hvězda české operní režie Linda Keprtová, na kterou čeká v březnu v pražském Národním uvedení Borise Godunova.
Intimní psychologický příběh Evy, jejího milého Mánka a manžela Samka skýtá pro režijní rukopis Keprtové nebývalý prostor. Režisérka je velmi decentní a nechává za sebe promlouvat příběh samotný, klade důraz na text libreta a hudbu samotnou. Symbolicky a v podobě leitmotivu je v inscenaci vyjádřena příslušnost k „půdě“ – hlína na pódiu i v plechových kyblíkách doprovází osud postav od počátku až do konce děje. Postava Samka je v opeře stále přítomná, ačkoliv na jevišti zrovna nevystupuje (sedí na židli v pravé části jeviště). Jenom na konci se pohne – otočí se zády k publiku. Scéna byla velmi jednoduchá (Marie Blažková) – velmi málo rekvizit, pouze všudypřítomná půda a v zadní části jeviště plátno, které měnilo svou podobu. Bylo to místo, kam se zoufalá Eva občas uchyluje, proto možná není lehké se tam dostat. Hrdinka musí vystoupat po plošině, na které jsou umístěny záchyty. Smrt Eviny holčičky režisérka vyjádřila tím, že jí nechala ze země vyhrabat dřevěného koníka jako symbol mrtvého dítěte. Jemně naznačena byla i smrt Evy, která se uchýlila na své vyvýšené místo, odkud pozvolně sestoupila kamsi do hlubin. Velmi vkusné byly kostýmy (Marie Blažková), jednoduché stylizace venkovského oblečení bez dobové a kulturní příslušnosti.
Linda Keprtová má svůj nezaměnitelný rukopis, který sází na jednoduchost, náznaky a symboly v duchu plynoucího děje a hudby. Rozhodně se nesnaží s operou nijak soutěžit nebo bojovat, ale spíše jemně zdůraznit rozhodující momenty v jednání postav a v ději celého díla. Výklad děje režisérka oprostila od jakýchkoliv jasně geograficky orientovaných folklorismů a dalších konkrétních reálií. Na rozdíl od některých svých kolegů, kteří své inscenace přesycují (V. Morávek) nebo se snaží vytvořit velké divadlo (J. Heřman), je Keprtová střízlivější a střídmější. Pozor ale, aby pak některé scény nevyzněly nudně a i v této inscenaci by se pár hluchých míst našlo. Je třeba najít rozumnou hranici.
Velmi příjemně překvapilo pěvecké obsazení. Lívia Obručník Vénosová coby Eva, které celá opera vlastně patří, má jistě svou velkou budoucnost teprve před sebou. Nicméně své role se ujala s velkým hereckým nasazením a zaujal i její mladý dramatický soprán. Josef Moravec jako Mánek (tenor) jí byl důstojným partnerem po herecké i pěvecké stránce. Úroveň obou pěvců přesahuje úroveň oblastního divadla a bude zajímavé sledovat jejich pěvecký i kariérní postup. To ovšem neplatí o Svatopluku Semovi (baryton), který je již na naší scéně etablovaným pěvcem a který se v inscenaci představil v roli Samka. Sem nezklamal, ačkoliv po herecké stránce neměl absolutně možnost se jakkoliv projevit. Celou operu si totiž „odseděl“.
Orchestr opery pod vedením Martina Doubravského předvedl výborný výkon. Co bohužel nebylo příliš povedené, byl výkon sboru (Tvrtko Karlovič) – nepřesné nástupy, nevyrovnané a trčící hlasy v jednotlivých skupinách.
Na závěr dodejme, že uvedení této opery je také záslužným dramaturgickým počinem, díky němuž a také díky uvedení Legendy o Kateřině z Redenu Sylvie Bodorové, na sebe začíná strhávat pozornost jako další mimopražská operní scéna s utvářejícím se zajímavým repertoárem.
