Z dětství se mi vybavuje kreslený vtip Vladimíra Renčína, kdy Libušino poselstvo přichází oznámit vyvolenému českému knížeti radostnou zvěst a bezradně se ptá páru volů zapřažených do pluhu, který z nich je Přemysl. Během premiéry Smetanovy slavnostní opery v Národním divadle Brno jsem měl podobné pocity. Režisér Jiří Heřman a jeho inscenační tým přikročil k Libuši obdobným způsobem, tedy primárně kritickým. Dokonce bychom mohli říci, že přes Wenzigovu Libuši přetáhl vlastní interpretaci, která je politicky aktuální. Pokud by se někdo pobuřoval nad tím, že v brněnské inscenaci skotačí, cvičí, tančí a hádají se čeští prezidenti od T. G. Masaryka po M. Zemana, lze odpovědět snad jen tím, že Libuše byla od počátku dobovým politickým manifestem. Smetana ji směřoval k oslavě vysněné autonomie českého království v rámci rakousko-uherské monarchie a po neúspěchu těchto tendencí se ji rozhodl uvést u příležitosti otevření Národního divadla. Dramaturgyně brněnské opery Patricie Částková vysvětluje v zevrubných a fundovaných studiích uvedených v programu představení nejen vztah Libuše k české státnosti, ale také konkrétně k T. G. Masarykovi a jeho manželce Charlottě. Ta byla vynikající klavíristkou a Smetanu se snažila prosazovat i v mezinárodním kontextu. Právě Masaryk spojil oslavu svého prezidentství se Smetanovou slavnostní alegorií. Inscenátoři se proto rozhodli hrát Libuši ne jako obraz pohanského mýtu zapsaného Kosmou v Chronicae Boemorum a dobájeného Aloisem Jiráskem, ale jako politické divadlo českého národa v první stech letech jeho autonomní existence. Před obří maketou pražského Národního divadla se střetávají dva světy. Svět ideálních mravních hodnot vyjadřovaných Libuší a Přemyslem, kterým zdatně sekundují T. G. Masaryk (mimochodem velmi autentický včetně bílého koně) a V. Havel (v nezbytné vestičce a o něco kratších kalhotách) a svět reálné politiky nebo spíše politikaření. Ten tvoří ostatní prezidenti se svými manželkami, kteří jsou tu vykázáni do rolí stafáže a více či méně epizodních vstupů do děje. Režisér v průběhu opery aktualizuje různé okamžiky moderních českých dějin, ať už je to sokolstvo, Hácha a německá okupace, pionýři, sametová revoluce apod.
Nyní k hudbě. Vzhledem k tomu, že se Libuše podle přání B. Smetany hraje jen výjimečně, mohli bychom se na ni dívat jako na relativně novou operu. Smetanova hudba v Libuši je výjimečná, stejně jako situace a symboly, ke kterým se vztahuje. Nese si to nejlepší z Wagnerova a Lisztova symfonismu a neuvěřitelné jsou zejména ansámbly a sbory. Dirigent Robert Kružík přistoupil k symfonické sazbě velmi citlivě, nenechal se strhnout masivním obsazení, ale naopak vedl orchestr k velké jemnosti a barevnosti. Díky tomu jsme si mohli uvědomit, že obsazení velkého orchestru nemusí sloužit jen síle zvuku, ale zejména možnostem jeho barvy. Dirigent se stal v druhém dějství nakrátko také součástí inscenace, když uprostřed rýsující se Československé republiky brilantně zahrál předepsané violoncellové sólo.
Sólisty bychom mohli rozdělit na dvě skupiny: muže a ženy. To by samo o sobě nebylo příliš velkým analytickým výkonem, kdyby se postřeh netýkal jejich pěveckých kvalit. Mužské role byly totiž o něco slaběji obsazené než ženské. Chrudošovi (Pavlovi Remenárovi) se Šťáhlavem (Dušanem Růžičkou) totiž chyběla potřebná pěvecká jistota (D. Růžičkovi zejména ve vyšších polohách) a Přemyslovy „Ó, vy lípy“ (v podání Jiřího Hájka) publikum úplně nezamáčkly do sedadel, jak bychom očekávali. Stabilní a mužný projev naopak opět předvedl Jan Šťáva jako Lutobor a velmi dobře v roli Radovana působil Roman Hoza. Libuše (Lucie Hájková) dostála svému – nejen státotvornému – úkolu výborně, její hlas byl sytý a pevný a její výkon sebevědomý. Závěrečná věštba musela uspokojit i největší cyniky. Krasava (Alžběta Poláčková) a Radmila (Václava Krejčí Housková) byly krásné, oduševnělé a spolehlivé ve svých projevech. Sbor byl jako tradičně znamenitý.
Jaký je výsledný dojem z celé inscenace? Jednoznačně daleko překračuje představy o tom, jak by se tato tradičně sošná opera dala uchopit. Jiří Heřman uvedl do chodu nejen politické divadlo, ale také divadlo symbolů. Ačkoliv jsou všechny pečlivě promyšlené a váží se na konkrétní úseky libreta, měl jsem na konci představení pocit mírného přesycení z kombinace použitých scénických prvků. Snad poněkud nadbytečně na mne působily velkoplošné projekce na zadní stěnu pavilonu P (ano, Libuše se hrála na brněnském výstavišti), které děj pro mne výhradně českého národního mýtu vtahovaly do jakéhosi celoplanetárního, ne-li kosmického měřítka. Ale to už se bavíme o subjektivních preferencích, o kterých nelze diskutovat. Zvláštní zmínku si zaslouží i kostýmy Zuzany Štefunkové-Rusínové, které detailně respektovaly období konkrétní postavy (od liščích nožek na límci Marty Gottwaldové až po bílou secesní řízu Krasavy). Na závěr nezbývá než poděkovat týmu Národního divadla Brno za to, že v relativně krátkém čase uvedl do chodu tuto potřebnou sebereflexi českého národa a vrátil Libuši tam, kam původně patřila, tedy do centra aktuálního politického dění.
